ECLI:CZ:US:2020:1.US.1963.20.1
sp. zn. I. ÚS 1963/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Slavěny Walterové, zastoupené JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 68 Co 54/2020-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody uplatněnou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Městský soud podle stěžovatelky nezohlednil, že důvodem zahájení soudního řízení byl nesprávný úřední postup orgánu veřejné správy, tedy že nebýt nesprávného úředního postupu, soudní řízení by vůbec nebylo zahájeno a náklady by nevznikly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení náhrady škody ve výši 11 200 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech řízení vynaložených v soudním řízení správním vedeném o nečinnostní žalobě stěžovatelky. Škoda měla být stěžovatelce způsobena nesprávným úředním postupem Státního úřadu inspekce práce, kterého se měl dopustit v souvislosti se svým rozhodováním o stížnosti podle §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 14 C 43/2019-79 žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Závěr městského soudu, že stěžovatelce žalovaný nárok nenáleží, neboť právo na náhradu nákladů vynaložených v soudním řízení správním mohla uplatnit právě a jen v tomto řízení, kde o nich také bylo příslušným správním soudem rozhodnuto podle §60 s. ř. s., považuje Ústavní soud za dostatečně a logicky odůvodněný. Argumentace městského soudu a jim uváděná judikatura (včetně odkazu na nález sp. zn. II. ÚS 2085/08) je zřetelná a jasná.
Ústavní soud k tomu dodává, že §31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, jen tehdy, jestliže mu tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na jejich náhradu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2103/16). Takovouto možnost přitom stěžovatelka nepochybně měla, když o nákladech soudního řízení správního postupem podle §60 s. ř. s. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 10. 4. 2018 č. j. 15 A 7/2015-37.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu