ECLI:CZ:US:2020:1.US.1974.20.1
sp. zn. I. ÚS 1974/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 301/2020-4248 ze dne 31. března 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 6/2019-3731 ze dne 14. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 9 T 9/2016-3403 ze dne 5. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné, neboť v jeho případě nedošlo k tvrzenému porušení zákona.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že v řízení před nalézacím soudem spáchání trestného činu popíral, po vynesení rozsudku a změně obhájce se doznal, ovšem k jiné trestné činnosti; jeho protizákonné přeshraniční obchody se netýkaly (výroby a distribuce) drog, ale kradených automobilů. Odvolací soud ale v tomto směru neprovedl stěžovatelem očekávané nové dokazování (výslechy polských svědků), jež mělo prokázat, že se nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, a jeho odvolání (bezdůvodně) zamítl. Stěžovatel přitom navrhoval výslech svědků, z nichž některé odvolací soud označil jako nedosažitelné, protože jim předvolání doručoval na adresu bývalého baru, jejich bývalého pracoviště, a nikoliv na adresu bydliště. U dalších svědků odvolací soud vůbec neuvedl, proč jejich výslech neprovedl; podle stěžovatele jde o opomenuté důkazy a namítá rozpor s judikaturou Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. července 2000 (N 109/19 SbNU 63), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. srpna 2001 (N 122/23 SbNU 191) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 889/09 ze dne 23. listopadu 2009 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]; touto námitkou se dostatečně nezabýval ani Nejvyšší soud. Obecné soudy tak svým postupem, odchýlením se od zavedené judikatury [viz sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. dubna 2007 (N 68/45 SbNU 107)], porušily právní jistotu stěžovatele, který v tom z uvedených důvodů spatřuje porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), i ve čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto Ústavnímu soudu navrhuje napadená rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě zrušit.
3. Jak je z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí patrné, stěžovatel poté, co nalézací soud rozhodl o jeho vině a uložil mu trest, změnil způsob své obhajoby a její spáchání připustil v míře, kterou nemohl s ohledem na provedené dokazování vyvrátit, a ve snaze dosáhnout zmírnění kvalifikace přiznal jinou přeshraniční trestnou činnost. V řízeních o opravných prostředcích však obecné soudy této jeho obhajobě neuvěřily, poznatky nalézacího soudu vyhodnotily jako správné, ucelené a přezkoumatelné. Odvolací soud sice konstatoval pochybení nalézacího soudu spočívající v nezaznamenání, jak byly provedeny důkazy výslechy polských svědků, a proto jejich výpovědi při veřejném zasedání přečetl (viz odst. 70. a násl.), s tím, že od počátku byly výslechy provedeny v souladu s právními předpisy České republiky i Polské republiky; k hlavnímu líčení se však svědkové nikdy nedostavili.
4. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je rovněž zřejmé, jak reagoval i na další důkazní návrhy stěžovatele; nevyhověl-li jeho požadavku na výslech dalších svědků a provedení dokazování k jeho nově tvrzené přeshraniční trestné činnosti, učinil tak proto, že požadované dokazování považoval za nadbytečné, neboť stěžovatelova nová výpověď nevyloučila skutková zjištění nalézacího soudu (viz odst. 81. odůvodnění).
5. Z rozhodnutí odvolacího soudu i Nejvyššího soudu je dále patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá alternativní pohled na provedené důkazy a jejich hodnocení; na rozdíl od pohledu stěžovatele jsou však závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích ucelené a provázaně popisují trestné jednání stěžovatele i dalších odsouzených. Odůvodnění rozsudků splňuje požadavky dané v §125 trestního řádu, je zřejmé, jaké důkazy a úvahy vedly k vyslovení jednoznačného závěru o naplnění příslušné kvalifikace trestného činu a uložení trestu.
6. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude odpovídat požadavkům spravedlivého soudního řízení; právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku, že jen obecný soud je povolán rozhodovat o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy). Jaké jednání je trestným činem, jaké jsou jeho znaky a jaký trest lze za jeho spáchání, stanoví zákon (čl. 39 Listiny). Těmto požadavkům napadená rozhodnutí vyhovují; alternativní výklad či nespokojenost stěžovatele s vyslovenými závěry nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu rozhodnutí obecných soudů do jeho základních práv, jak v ústavní stížnosti tvrdí; postup soudů odpovídá požadavkům procesních předpisů a jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu