ECLI:CZ:US:2020:1.US.1979.19.1
sp. zn. I. ÚS 1979/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Máchy, zastoupeného Mgr. Zuzanou Kalivodovou, advokátkou se sídlem Stodůlecká 928, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 4 Co 97/2018-156, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2018, č. j. 38 C 86/2016-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatele
2. Stěžovatel vystupoval v odvolacím řízení před civilními soudy jako vedlejší účastník, neboť je vlastníkem staveb umístěných na pozemcích, jejichž vydání bylo v řízení požadováno. Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou (dále též "žalobce" či "vedlejší účastník") se žalobou podle části páté o. s. ř. domáhal vydání pozemků v katastrálním území S. a obci S. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem návrh žalobce na vydání pozemku p. č. X1 zamítl, čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 665262/2015, sp. zn. SP12379/2015-537212, pokud jím bylo rozhodováno o této nemovitosti (výrok I). Soud dále vydal žalobci zemědělské nemovitosti specifikované v rozsudku, včetně pozemku p. č. X2 - zahrada o výměře 4 985 m2, čímž rozsudek nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 665262/2015, sp. zn. SP12379/2015-537212 (výrok II.).
3. K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a stěžovatele vystupujícího v pozici vedlejšího účastníka na straně žalované, Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II mění tak že se zamítá žaloba o vydání specifikovaných pozemků a v tomto rozsahu se výše uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu nenahrazuje (výrok I.). Ve vztahu k pozemku p. č. X2 v k. ú. S. se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzuje (výrok II.).
4. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena a je proto i jako vedlejší účastník z původního řízení aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. K tomu uvádí odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2490/12. Vzhledem k tomu, že není coby vedlejší účastník oprávněn podat dovolání, domnívá se, že mu lhůta k podání ústavní stížnosti běžela od doručení rozsudku odvolacího soudu, a v té předmětnou ústavní stížnost podal.
5. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že ani pozemek p. č. X2 neměl být vydán žalobci. Je totiž svojí povahou, původem i zastavěností shodný s nevydanými pozemky. Všechny předmětné pozemky tvoří integrální součást provozovny zahradnictví, a to i společně s budovou. Všechny pozemky, ovšem včetně toho vydaného, jsou nezbytné k fungování provozovny s prodejnou. Celý areál zahradnictví tvořený stavbami a příslušenstvím získal stěžovatel jako částečné vypořádání nároků nabyvatele na náhrady na základě §18a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Areál zahradnictví tak stěžovatel užívá jako celek na základě svého vlastnického práva ke stavbám a nájemního práva k pozemkům.
6. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením zastavěnosti předmětného pozemku stavbami ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"). Podrobně rozvádí, jaké stavby či stavby v širším slova smyslu se na pozemku nacházejí (např. přístřešek/kolna, skleník, fóliovníky, pařeniště, rozvody vody, revizní šachty, zpevněná vozovka a komposty). Podle názoru stěžovatele jsou tyto stavby překážkou pro vydání pozemku. Navíc stavby bezprostředně souvisí s okolními stavbami provozovny. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/97 a sp. zn. I. ÚS 2166/2010.
7. Stěžovatel připomíná i veřejný zájem na fungování zahradnictví pro místní obyvatele, neboť v širokém okolí za něj není adekvátní náhrada. Již vydané okolní pozemky žalobce zjevně nepotřebuje, nevyužívá je sám, ale dále je pronajímá. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/16 a sp. zn. I. ÚS 2166/10.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a vyžádaným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019, odmítl dovolání podané žalovanou Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Jednalo se tedy o dovolání podané žalovanou, na jejíž straně vystupoval před obecnými soudy i stěžovatel.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v hodnocení zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a nesouhlasí ani se závěrem, že pozemek je okrajový, a přestože je součástí areálu, nejedná se o pozemek, který je pro řádné fungování areálu nezbytně nutný. Opačný závěr, který zastává stěžovatel, by byl překážkou pro vydání pozemku, k němuž uplatnil restituční nárok žalobce.
13. Ústavní soud se v posuzované věci zabýval otázkou, zda obecnými soudy provedený výklad §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména v případě, že by se obecné soudy v rámci svého právního hodnocení dopustily svévole nebo vybočení z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem. Žádné takovéto pochybení však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakého důvodu je namístě pozemek oprávněné osobě vydat nejen z pohledu jeho umístění v areálu, ale i z pohledu jeho využití a významu pro jeho fungování. Vzájemnou úzkou funkční provázanost pozemku s ostatními nevydanými pozemky soudy nezjistily a překážku pro vydání tohoto pozemku tak nepovažovaly za možné aplikovat. Takový postup odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17). Jejich závěry ve svém důsledku odpovídají i zásadě ex favore restitutionis. Ústavní soud opakovaně uvádí, že restituční zákony mají být vykládány pokud možno způsobem, který umožní naplnění jejich účelu. To jistě neznamená, že by při výkladu restitučních zákonů bylo možné odhlížet od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, zejména jazykového a systematického výkladu, a fakticky tak rozšiřovat nároky oprávněných osob nad rámec jejich rozsahu stanoveného zákonem. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo.
14. V posuzovaném případě nejde ani o situaci, kdy oprávněná osoba získá vydáním pozemku pouze "vyprázdněné" vlastnické právo, které jí z důvodu převažujícího veřejného zájmu nedovolí realizaci žádné ze složek vlastnického práva. O takovou situaci by se jednalo zejména tam, kde jsou vydané nemovitosti veřejným statkem (např. veřejným prostranstvím). Předmětný pozemek však takovýmto způsobem zatížen není. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, je v tomto smyslu nepřípadný, neboť v něm se jednalo o pozemky (travnaté plochy částečně porostlé veřejnou zelení - park a sportovní hřiště), které byly využívány výlučně pro veřejné účely a jejich individuální využití ze strany oprávněných osob bylo nereálné.
15. Napadenými rozhodnutími proto nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani žádného jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí, případně na jejich výše uvedené shrnutí.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu