ECLI:CZ:US:2020:1.US.2012.20.1
sp. zn. I. ÚS 2012/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Balabánem, advokátem, sídlem Táborská 411/34, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 8 Tdo 266/2020-776 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 8 To 78/2019-619, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 9 T 3/2019-537 uznal vinným stěžovatele ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za jednání uvedené ve skutkové větě podle §140 odst. 3 trestního zákoníku, za užití §54 odst. 1, 2 trestního zákoníku, byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na dvacet dva let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu poškozeným a nahradit nemajetkovou újmu v penězích.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 10. 2019 č. j. 8 To 78/2019-619 dle §258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu byl napadený rozsudek zrušen a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a podle §140 odst. 3 trestního zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odsouzenému stěžovateli byla dle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným a dále nahradit nemajetkovou újmu dle vyčíslené peněžní částky a podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání stěžovatele podané dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu z důvodu nesprávného právního posouzení skutku a jinému hmotněprávního posouzení odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, namítá, že se nedopustil zločinu vraždy, konkrétně nesouhlasí s tím jak je ve skutkové větě rozsudku krajského soudu popsaný způsob napadení Karla P. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") a tvrdil, že jeho záměrem bylo bránit se útoku poškozeného.
6. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že právně překvalifikoval projednávaný skutek ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 trestního zákoníku na zvlášť závažný zločin vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Krajský soud nevyložil, co jej vedlo ke změně právní kvalifikace a stěžovatel neměl dostatečnou možnost se k důvodům změny vyjádřit, proti takové kvalifikaci brojit a navrhovat důkazy. Postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dle jeho přesvědčení nebyl prokázán úmysl stěžovatele poškozeného usmrtit a jeho jednání nelze posoudit ani jako nepravou lhostejnost. Stěžovatel poukázal na rozpory mezi výsledky provedeného dokazování a právním posouzením věci, které svědčí ve prospěch jeho obhajoby, ale dovolací soud vady odvolacího řízení nenapravil a toliko rekapituloval skutečnosti uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud se odmítl věcně zabývat námitkami stěžovatele s odůvodněním, že jsou neopodstatněné a tím odepřel stěžovateli právo na řádné projednání dovolání.
7. Stěžovatel se závěry krajského soudu polemizuje, a to i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a komentářovou judikaturu. Uvádí, že převládají názory, podle nichž skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Podle názoru stěžovatele krajský soud ve vztahu k možnému smrtelnému následku nesprávně dovodil přímý úmysl [§15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], což vrchní soud po provedeném dokazování změnil na nepřímý úmysl tzv. nepravou lhostejnost [§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by se dopustil vraždy a tvrdil, že původním útočníkem byl poškozený a jeho jednání bylo vedeno v obraně. Obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo tím, že přijaly nesprávný právní závěr a dopustily se nezákonných rozhodnutí, neboť skutková tvrzení ve výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu neodpovídají skutečné důkazní situaci.
8. Dále poukázal na vady předchozího řízení a tvrdil, že nebyl bez důvodných pochybností objasněn skutkový stav, soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy (provedená rekonstrukce, opomenutí závěrů soudního znalce PhDr. Karla Netíka, výpověď a bezúhonnost stěžovatele) a nesprávně učinily závěry o použití kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu vraždy. Stěžovateli byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody ve výměře 17 let a poškozeným byly přiznány nároky na náhradu škody, aniž by soudy řádně zdůvodnily rozhodnutí o výši nároků, což považuje za nepřezkoumatelné.
9. Stěžovatel podáním ze dne 31. 7. 2020 doplnil ústavní stížnost a navrhl, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností, včetně všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že výkonem rozhodnutí hrozí stěžovateli nepoměrně větší újma než oprávněným poškozeným v exekučním řízení. Postižen je mimo jiné i dům, který je sice ve vlastnictví stěžovatele, ale užívá jej spolu s matkou, která nemá jinou možnost bydlení. Odložení výkonu rozhodnutí není v rozporu s veřejným zájmem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti směřující do oblasti porušení procesních předpisů, rozsahu a vad dokazování, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
16. Další skupinou případů vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za odporující čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
17. Těmto dvěma zmíněným kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit kritikou, podle které obecné soudy postupovaly nesprávně při hodnocení otázky naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu.
18. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před krajským soudem a vrchním soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádal vrchní soud, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
19. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 trestního řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
20. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud ve shodě s výše uvedeným konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [srov. např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
21. Vrchní soud přezkoumal zákonnost postupu řízení před krajským soudem, a to z hlediska vytýkaných vad, a zabýval se i tím, zda mohly mít vliv na správnost výroků napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Procesní námitky stěžovatele neakceptoval, když zjistil, že přípravné řízení i řízení před krajským soudem proběhlo v plném souladu s odpovídajícími ustanoveními trestního řádu a všechna procesní práva stěžovatele, především právo na obhajobu, byla dodržena.
22. Vrchní soud se řádně vypořádal s námitkou stěžovatele o nesprávném postupu krajského soudu při překvalifikaci skutku. Stěžovatel byl v souladu s §225 odst. 2 trestního řádu upozorněn v hlavním líčení dne 29. 5. 2019 (č. l. 488) na možnost, že jeho jednání může být posouzeno podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého skutek posuzovala obhajoba. Lhůta na přípravu obhajoby byla zachována, neboť řízení bylo odročeno a další hlavní líčení se konalo až dne 30. 7. 2019 (bod č. 16).
23. Dále k námitkám stěžovatele k rozsahu dokazování vrchní soud uvedl, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 trestního řádu, a tudíž nejde o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud (coby soud nalézací) vyhodnotil provedené dokazování a vrchní soud shledal důvodnými některé výhrady stěžovatele (body. 18 - 22 rozsudku), není způsobilá založit takový extrémní rozpor. Jak bylo předznačeno, obhajoba stěžovatele směřuje k požadavku, aby soudy uznaly, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, který byl předmětem obžaloby. Procesní obranu stěžovatele však soudy považovaly za vyvrácenou, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podaly v tomto směru celou řadu argumentů, proti nimž se stěžovatel ústavněprávně relevantním způsobem nevymezuje.
24. Ústavní soud konstatuje, že není důvod cokoli, natožpak v ústavněprávní rovině, vytýkat soudům, jestliže dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku, že stěžovatel spáchal čin trýznivým způsobem je doloženo z telefonického hovoru s policií, z nichž je zřetelně slyšet, jak poškozený chroptí, opakovaně prosí o pomoc a projevuje strach o svůj život. Soudy považovaly za nevěrohodné tvrzení stěžovatele, že to byl poškozený, který ho napadl jako první především proto, že přijel za poškozeným, který v objektu dílen štípal dřevo, vyběhl z auta, aniž by zavřel dveře a vypnul motor, a chtěl si s ním vyřídit, že se pokusil autem srazit jeho dva psy. Soudy na základě výsledků znaleckého dokazování učinily podrobná zjištění ohledně způsobu útoku stěžovatele na poškozeného, jakož i jeho následné jednání, což vylučuje podle závěrů soudů případ tzv. pravé lhostejnosti.
25. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, s již výše vypořádanými výjimkami, neuvedl a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, coby zjevně neopodstatněných, z ústavněprávních hledisek obstojí.
26. Naznačuje-li stěžovatel, že by Ústavní soud měl sám učinit skutková zjištění v souladu s §81 zákona o Ústavním soudu, dlužno konstatovat, že jeho úkolem není přehodnocování skutkových zjištění učiněných orgány veřejné moci v předchozích řízeních, jejich doplňování ani nahrazování jejich hodnocení důkazů hodnocením svým. Bylo by popřením smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a subsidiární povahy ústavní stížnosti, vyhradil-li by si Ústavní soud pravomoc přezkoumávat výsledek řízení před obecným soudem z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výkladu jiného než ústavního práva či jeho použití. Opačný postoj by byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů, popř. jiných orgánů veřejné moci. Jestliže Ústavní soud v některých případech přistoupil k rozsáhlému a detailnímu rozboru a hodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509)], stalo se tak jen v případech výjimečných, v nichž došlo k excesivnímu pochybení obecných soudů. V posuzované věci žádný neústavní následek zjištěn nebyl.
27. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině a zásada in dubio pro reo byla respektována. Vina byla prokázána na základě provedených přímých i nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu neshledal přiléhavou.
28. Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
29. Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, protože jej neshledal důvodným. Takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3291/15). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu