ECLI:CZ:US:2020:1.US.2063.20.1
sp. zn. I. ÚS 2063/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Praha 8, Čimická 717/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 č. j. 7 Tdo 381/2020-252, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 5 To 461/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 4 T 40/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovateli nově uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 Ústavy, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mohl a měl mít. Brojí proti tomu, že trestní soudy nevyhověly jeho žádosti o přiznání bezplatné obhajoby kvůli tomu, že nedoložil své majetkové poměry. Za vadný považuje též postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, přestože jej včas žádal o odročení a tuto žádost doložil potvrzením o pracovní neschopnosti. Odvolací soud si podle něj měl minimálně telefonicky ověřit důvodnost pracovní neschopnosti či vyžadovat průkaznější doklad o jeho aktuálním zdravotním stavu. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 574/05.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je však oprávněn ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Ústavní soud především musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy pochybily, když mu odmítly přiznat nárok na bezplatnou obhajobu kvůli tomu, že nedoložil své majetkové poměry. Z ustanovení §33 odst. 2 a 3 trestního řádu totiž vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku na bezplatnou obhajobu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 2527/16). V posuzované věci navíc Nejvyšší soud přehledně shrnul důvody, kvůli kterým trestní soudy v předchozích fázích řízení stěžovateli nepřiznaly nárok na bezplatnou obhajobu. Připomněl rovněž časový sled souvisejících okolností, zejména pracovních neschopností stěžovatele, z něhož zřetelně vyplynulo, že stěžovatel měl po podání žádosti o bezplatnou obhajobu dostatečný časový prostor, aby prokázal svou nemajetnost, ať již v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4, anebo v průběhu stížnostního řízení (blíže viz č. l. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku týkající se konání veřejného zasedání před odvolacím soudem bez přítomnosti stěžovatele. Také s touto námitkou se Nejvyšší soud ve svém usnesení podrobně a přesvědčivě vypořádal (srov. č. l. 4-6). Za stěžejní důvod lze přitom považovat nesplnění požadavku vyplývajícího z nálezu sp. zn. I. ÚS 574/05, na nějž sám stěžovatel odkazuje. Jde o to, že omluva z účasti na veřejném zasedání má mj. obsahovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že obžalovaný není s to se veřejného zasedání účastnit, tedy že samotné doložení pracovní neschopnosti bez konkretizace zdravotních obtíží obžalovaného nemusí představovat důvod, kvůli kterému by soud druhého stupně musel odročovat nařízené veřejné zasedání (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 513/03).
V posuzovaném případě se stěžovatel omezil právě jen na to, že ke své e-mailové omluvě přiložil pouze rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, z něhož však nebyla patrná žádná diagnóza. V omluvě soudu toliko konstatoval, že se dlouhodobě léčí s nemocnou páteří a zády, což však nijak nedoložil lékařskou zprávou. Fotokopie pracovní neschopnosti osvědčovala pouze to, že zdravotní stav stěžovateli znemožňuje po určitou dobu vykonávat konkrétní práci (automechanika), nikoli však to, že znemožňuje též účast na veřejném zasedání soudu. Jestliže stěžovatel tvrdí, že měl odvolací soud vyvinout větší úsilí, aby zjistil bližší okolnosti ohledně jeho zdravotního stavu, je třeba připomenout skutečnost, na níž poukazoval ve svém usnesení i Nejvyšší soud (a stěžovatel ji nikterak nerozporuje), totiž že stěžovatel sám již dříve oznámil, že svému lékaři absolutně zakázal poskytovat lékařské záznamy o své osobě bez svého souhlasu a že mu zakázal podávat komukoliv informace o jeho zdravotním stavu.
Odvolací soud navíc uvedl, že stěžovatel vyslal k nařízenému jednání, o němž byl včas vyrozuměn, do věci zasvěceného obhájce, instruovaného tak, aby v případě, že odvolací soud nepřijme jeho žádost o odročení, ve veřejném zasedání dále nepůsobil, k čemuž také došlo. Za těchto okolností Ústavní soud neshledává žádný důvod zpochybňovat závěr Městského soudu v Praze o nedůvodnosti a účelovosti žádosti stěžovatele o odročení veřejného zasedání a o tom, že veřejné zasedání o odvolání stěžovatele bylo možno konat i bez jeho osobní přítomnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu