ECLI:CZ:US:2020:1.US.2101.20.1
sp. zn. I. ÚS 2101/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. B., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem Plzeň, Perlová 68/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 61 To 383/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. 1 Nt 2011/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že on ani jeho obhájce nebyli informováni o existenci vyhrazené části spisu. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 ovšem při svém rozhodování vycházel i z této části spisu, což vyplývá z audionahrávky z vazebního zasedání. Policejní orgán i Vrchní státní zastupitelství v Praze následně odmítly žádost obhájce stěžovatele o nahlédnutí do vyhrazené části trestního spisu, přičemž stěžovatel se v této své žádosti bezvýsledně argumentačně odvolával na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 366/06. Stěžovatel má za to, že trestní soudy nerespektovaly závěry obsažené v citovaném nálezu, když jej omezily na osobní svobodě, aniž mu umožnily se seznámit se všemi podklady, na jejichž základě bylo navrhováno vzetí do vazby. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. 8. 2020 č. j. 2 NZT 36/2020-93, jímž bylo konstatováno, že postup státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze nebyl vyhodnocen jako nezákonný.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že po podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti tomu, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 vycházel při svém rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby i z části spisu označené jako "vyhrazené", přičemž stěžovateli ani jeho obhájci nebylo umožněno se s touto částí spisu seznámit. Nebrojí tedy proti samotnému závěru trestních soudů o existenci vazebních důvodů. I Ústavní soud se proto v posuzované věci soustředil výhradně na otázku ústavněprávní konformity postupu orgánů činných v trestním řízení spočívající v odmítnutí zpřístupnit část trestního spisu stěžovateli a jeho obhájci, resp. na význam tohoto postupu ve vztahu k napadeným rozhodnutím.
Ústavní soud konstatuje, že s uvedenou otázkou se přesvědčivým způsobem vypořádal policejní orgán a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně") v rámci vyrozumění o zamítnutí jeho žádosti o zpřístupnění vyhrazených částí spisu. Státní zástupkyně ve svém vyrozumění ze dne 23. 6. 2020, které stěžovatel připojil k ústavní stížnosti, zejména správně připomněla, že i v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06, o který stěžovatel opírá prakticky celou svou argumentaci, Ústavní soud uvedl, že "V řízení o návrhu na vzetí do vazby není tedy možné zcela vyloučit, aby obviněný (jeho obhájce) získal takové informace z vyšetřovacího spisu, které alespoň v minimální míře dodávají důvodnost jak zahájenému trestnímu stíhání, tak některému ze zákonných vazebních důvodů. Je přitom ústavně souladné, aby veškeré ostatní skutečnosti, vyplývající z vyšetřovacího spisu, nebyly nijak zpřístupněny." I v tomto nálezu tedy Ústavní soud připustil, že obhajoba nemusí být v souvislosti s rozhodováním o vazbě seznámena s celým trestním spisem, ale postačí, pokud má přístup k těm informacím ze spisu, které v nezbytné míře odůvodňují zahájení trestního stíhání a existenci vazebních důvodů.
Státní zástupkyně rovněž správně odkázala na nálezy sp. zn. III. ÚS 239/04 a III. ÚS 3221/09, z nichž vyplývá, že za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení. Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je tak možno v přípravném řízení legitimně odepřít postupem podle §65 odst. 2 trestního řádu.
Jak policejní orgán, tak státní zástupkyně i Nejvyšší státní zastupitelství ve svých vyrozuměních dostatečně odůvodnili, proč stěžovateli, resp. jeho obhájci není možno zpřístupnit část spisu, a to právě s odkazem na §65 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za racionální a neshledává důvody, aby ji rozporoval, zvláště když sám stěžovatel v tomto ohledu nenabízí relevantní protiargumentaci.
Stěžejní pro posouzení dané věci se jeví okolnost, na kterou upozornila již státní zástupkyně na č. l. 4 svého vyrozumění ze dne 23. 6. 2020, totiž že stěžovatel byl po zahájení trestního stíhání vyslechnut, měl možnost nahlédnout do části trestního spisu a mohl se i se svým obhájcem seznámit s důvody svého trestního stíhání i s důkazy, o něž se toto stíhání opírá. Z protokolu o vazebním zasedání konaném u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 5. 2020 nevyplývá, že by stěžovatel či jeho obhájce požadovali další objasnění podstaty stíhané trestné činnosti, nahlížení do spisu či předkládání dalších důkazů.
Je nutno zdůraznit, že sám stěžovatel ani neuvádí žádné konkrétní argumenty zpochybňující závěr, že skutečnosti a důkazy, s nimiž seznámen byl, prokazují důvodnost jeho trestního stíhání a vzetí do vazby. Takovou argumentaci ostatně nepředložil ani ve své stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, kterou blíže neodůvodnil, jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze i ze samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak shrnuje, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, jímž bylo stěžovateli a jeho obhájci odepřeno seznámit se s částí trestního spisu, neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Nemá důvod pochybovat ani o tom, že stěžovatel měl možnost se v dostatečném rozsahu seznámit s podstatnými skutečnostmi a důkazy, jimiž bylo odůvodněno jeho trestní stíhání i splnění podmínek pro vzetí do vazby.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu