ECLI:CZ:US:2010:3.US.3221.09.1
sp. zn. III. ÚS 3221/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické - ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. F. a 2. J. P. proti postupu Policie České republiky, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, omezujícímu přístup obhájce stěžovatelů ke spisu vedenému pod č. j. UOOZ-42/Tč-2009-27, za účasti Policie České republiky, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako vedlejšího účastníka řízení.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. prosince 2009, se stěžovatelé domáhali vydání nálezu, v němž by bylo vysloveno, že postupem policejního orgánu Policie České republiky, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, který obhájci stěžovatelů znemožnil přístup k úplným záznamům odposlechu telekomunikačního provozu pořízeným v jejich trestní věci, vedené tímto útvarem pod č. j. UOOZ-42/Tč-2009-27, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé dále požadovali, aby Ústavní soud policejnímu orgánu zakázal v tomto jednání pokračovat.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že proti oběma (spolu s dalšími osmi obviněnými osobami) je vedeno trestní stíhání pro trestný čin podpory a propagace hnutí směrujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona, jehož se měli dopustit tím, že po předchozích vzájemných dohodách mezi sebou a s dalšími dosud nezjištěnými osobami uspořádali sérii koncertů stylu tzv. White Music.
V rámci přípravného řízení se obhájce obviněných opakovaně domáhal toho, aby mu byl umožněn přístup k úplnému vyšetřovacímu spisu včetně všech odposlechů, videozáznamů atd., policejní orgán však tomuto požadavku nevyhověl. Obhájce obviněných požádal proto státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, aby přezkoumal důvody pro odepření práva nahlížet do spisu, ten však přípisem ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. ZT 280/2009 obhájci sdělil, že v postupu policejního orgánu neshledal žádné pochybení.
Stěžovatelé uvádějí, že policejní orgán sice umožnil jejich obhájci seznámit se s částí záznamů o kontrole telekomunikačního provozu, nikoliv však se všemi. Taková "selekce" prováděná policejním orgánem porušuje dle názoru stěžovatelů zásadu rovnosti zbraní a právo obviněných na obhajobu, protože jim znemožňuje posoudit, zda mezi zajištěnými záznamy nejsou i takové, které svědčí ve prospěch obviněných a které by oni mohli navrhnout k provedení důkazu. Tím má být ohrožena též kontradiktornost řízení.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření státního zástupce a policejního orgánu k podané ústavní stížnosti.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2010 pokládá námitky stěžovatelů za neopodstatněné. Uvádí, že se obsahově totožnými námitkami zabýval již na žádost obhájce obviněných a neshledal je důvodnými, což vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 4. 11. 2009 doručeném obhájci. Upozorňuje zejména na skutečnost, že součástí vyšetřovacího (a trestního) spisu jsou pouze ty záznamy telekomunikačního provozu, které jsou v dané věci důkazně relevantní; jedině na ně lze vztáhnout právo na nahlížení do spisů, zakotvené v §65 tr. řádu. Ostatní záznamy je třeba ve smyslu §88 odst. 6 tr. řádu chránit před neoprávněným zneužitím, a to tak, že jsou policejním orgánem spolehlivě uschovány mimo trestní spis; chránit je třeba zejména osobní údaje třetích osob obsažené v záznamech o odposleších, které nemají žádnou souvislost s probíhajícím trestním řízením. Státní zástupce navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Podrobné vyjádření k ústavní stížnosti předložil dne 3. 2. 2010 rovněž ředitel Policie České republiky, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jehož argumentace je z převážné části totožná s vyjádřením státního zástupce. Ke skutkové stránce policejní orgán dodává, že opakovaně umožnil obhájci obviněných nahlížet do vyšetřovacího spisu (ve dnech 15. 9. a 24. 9. 2009), předal obhájci dne 9. 10. 2009 celkem 126 listů kopií spisového materiálu a dne 15. 11. 2009 mu předal 46 disků DVD s nahrávkami odposlechů.
Obě uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům. Ve své replice ze dne 29. 4. 2010 odmítají stěžovatelé argumentaci obsaženou ve vyjádřeních státního zástupce a policejního orgánu a v plném rozsahu trvají na obsahu ústavní stížnosti.
IV.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Všichni účastníci a vedlejší účastník vyslovili s upuštěním od ústního jednání souhlas.
S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
V.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad postupem a rozhodovací činností orgánů činných v trestním řízení, pokud pravomocným rozhodnutím nebo postupem těchto orgánů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadený postup policejního orgánu z hlediska námitek uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba upozornit na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž vyplývá, že předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti může být zásadně až konečné rozhodnutí ve věci. Tento princip souvisí též se zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383) nebo sp. zn. III. ÚS 216/10 (ve SbNU nepublikováno, dostupné v databázi NALUS)].
Za taková "konečná" rozhodnutí je ovšem možno někdy považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří dále k tomuto typu rozhodnutí i některá procesní rozhodnutí učiněná v přípravném řízení trestním, kterými je intenzivně zasahováno do osobní svobody (např. rozhodnutí o vazbě); vysoká hodnota tohoto právního statku totiž (za určitých situací) vyžaduje, aby byla poskytnuta efektivní ochrana a aby byly rychle napraveny zjištěné vady ústavněprávní povahy.
Namítané protiústavní zásahy do jiných základních práv a svobod, mající toliko procesní povahu, lze zpravidla účelněji objasnit a v případě potřeby reparovat v rámci trestního řízení, které disponuje dostatečně účinnými kontrolními mechanismy. Zejména námitky zaměřené proti provádění důkazů lze efektivně uplatňovat před samotnými orgány činnými v trestním řízení, a to v kterémkoli stadiu trestního řízení, zejména též i v řízení soudním. V probíhajícím a dosud neskončeném trestním řízení neplatí zásada koncentrace důkazního řízení, návrhy na provedení důkazů, jakož i námitky proti nim lze předkládat v kterémkoli stadiu řízení.
Odporovalo by smyslu ústavního soudnictví, zejména zmíněné zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud vstupoval do probíhajícího a pravomocně neskončeného trestního řízení a posuzoval oprávněnost vznášených námitek za situace, kdy jejich prověření a eventuální náprava zjištěných vad je realizovatelná běžnými procesními prostředky.
V posuzované věci je takovým efektivním prostředkem, kterým se může obviněný již v průběhu přípravného řízení bránit proti postupu orgánů přípravného řízení, institut žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle §157a tr. řádu. Tento institut v dané věci obhájce stěžovatelů využil a ze strany státního zástupce na něj bylo adekvátně a v souladu se zákonem reagováno.
Lze navíc dodat, že oba obvinění mohou i nadále uplatňovat své námitky proti postupu policejního orgánu v rámci své obhajoby v celém dalším průběhu trestního řízení včetně řízení před soudem; orgány činné v trestním řízení mají povinnost se námitkami zabývat a vypořádat se s nimi.
Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, lze odkázat na právní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 (N 80/33 SbNU 273). V tomto nálezu se praví:
"Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny.
Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.
Právo obviněného a obhájce na nahlížení do spisů je možno v přípravném řízení odepřít postupem podle §65 odst. 2 tr. řádu. Tato zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení.".
Tyto citované závěry předchozí judikatury Ústavního soudu dopadají též na skutkové okolnosti trestního řízení, jehož se týká nyní projednávaná ústavní stížnost. Zejména je tu možno akcentovat nezbytnost ochrany osobních dat třetích nezúčastněných osob, zaručené čl. 10 odst. 3 Listiny.
VI.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem napadeným ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů. V posuzovaném případě bylo postupováno způsobem, který je slučitelný se zásadami spravedlivého řízení ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V procesním postupu policejního orgánu neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.