ECLI:CZ:US:2020:1.US.2126.20.1
sp. zn. I. ÚS 2126/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolovská 6234/64, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019 č. j. 32 C 158/2018-109 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2020 č. j. 11 Co 363/2019-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 31 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala základ nároku na náhradu škody proti žalovanému. K ní mělo dojít v důsledku poškození vozidla ve vlastnictví stěžovatelky, které bylo pět let umístěno nepřikryté v nezastřešeném dvoře v autoservisu žalovaného, neboť si jej stěžovatelka na výzvu žalovaného nevyzvedla a nezaplatila částku 1 500 Kč za odtah a prohlídku vozidla. Žalovanému tak vzniklo vůči stěžovatelce zadržovací právo. Škoda, jež na vozidla vznikla, jde ovšem primárně k tíži stěžovatelky, která porušila svoji prevenční povinnost ve vztahu ke svému majetku. Stěžovatelka si musela být vědoma skutečnosti, že pokud si vozidlo v přiměřené době nevyzvedne, bude vystaveno povětrnostním vlivům a poškození bude rozsáhlejší. Škoda vzniklá na vozidle není tak podle soudů v příčinné souvislosti s konáním či nekonáním ze strany žalovaného.
Stěžovatelka s tímto závěrem soudů nesouhlasí. Tvrdí, že žalovanému zadržovací právo nemohlo vzniknout, neboť odtah nebyl proveden odtahovým vozidlem a tedy náklady na něj nemohly činit částku 1 500 Kč. Namítá také, že v dané věci nedošlo k naplnění podmínek vzniku zadržovacího práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka má za to, že jí žalovaný měl vozidlo vydat a tím, že jej nevydal, jí vznikla škoda ve výši 31 000 Kč.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatou je polemika s názorem soudů, zda žalovanému vzniklo zadržovací právo a zda škoda vzniklá na vozidle je v příčinné souvislosti s konáním, resp. nekonáním žalovaného. Ze strany Ústavního soudu se tak stěžovatelka domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud však na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy své právní závěry podrobně a srozumitelně odůvodnily. S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkol nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky v běžných civilních sporech, tedy ani znovu meritorně přezkoumával řádně odůvodněné závěry soudů.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu