ECLI:CZ:US:2020:1.US.2168.20.1
sp. zn. I. ÚS 2168/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Blanky Veselé, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Pavelkou, Ph.D., advokátem sídlem nám. T. G. Masaryka 2433, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2019 č. j. 58 Co 260/2018-428, rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. ledna 2017 č. j. 9 C 5/2013-252 a doplňujícímu rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. června 2019 č. j. 9 C 5/2013-391, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 13. 1. 2017 uložil stěžovatelce jakožto žalované zaplatit žalobkyni (matce stěžovatelky) částku 1 300 000 Kč, jakožto částku odpovídající hodnotě podílu o velikosti ideální 1/3 na v rozhodnutí specifikované nemovitosti (dům a stavební parcela). Uvedený podíl na nemovitosti nabyla stěžovatelka darem od své matky v roce 1996, přičemž v roce 2013 vyzvala matka stěžovatelku k vrácení daru z důvodu, že se k ní stěžovatelka dlouhodobě chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Soud dospěl k závěru, že odvolání daru bylo učiněno po právu, neboť chování stěžovatelky vůči matce posoudil jako hrubě porušující dobré mravy. Z důvodu nemožnosti vrátit dar (o předmětný podíl bylo v mezidobí rozšířeno společné jmění manželů - stěžovatelky a jejího manžela), bylo po změně petitu žaloby rozhodnuto o peněžité náhradě odpovídající tržní hodnotě podílu na nemovitosti.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. 6. 2019 okresní soud doplnil původní rozsudek tak, že zastavil řízení v části, kterou se matka stěžovatelky domáhala vůči stěžovatelce povinnosti vyklidit nemovitost.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ústavní stížností napadeným rozsudkem na základě odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že k hrubému porušení dobrých mravů ze strany stěžovatelky došlo.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že soudy rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou, ze které plyne, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, nýbrž je jím pouze takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a to buď porušení značné intenzity, nebo porušování soustavné.
7. Podle stěžovatelky k jednání, které by mohlo založit nárok na vrácení daru, nedošlo. Vytýká soudům, že za takové jednání považovaly návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům podaný stěžovatelkou vůči její matce. Stěžovatelka tvrdí, že tím jen chránila svá práva a práva své rodiny před neodůvodněným finančním zruinováním, jakož i zájmy matky. Soudy porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že ji potrestaly za to, že se zákonem stanoveným postupem domáhala ochrany svých práv a ochrany zájmů své matky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se soudy nezabývaly konkrétně uváděnými a dokládanými okolnostmi, nezjišťovaly, zda mohlo jednání matky vůči stěžovatelce a její rodině vyvolat u stěžovatelky oprávněné obavy o její duševní zdraví a potažmo o její způsobilost k právním úkonům.
8. Soudy dle stěžovatelky porušily právo na spravedlivý proces tím, že neprovedly komplexní hodnocení závadného chování, tj. neposoudily všechny relevantní skutkové okolnosti chování jak obdarované, tak i samotné dárkyně, neposoudily věci v závislosti na tom, jak k chování došlo a z jakých příčin.
9. Soudy dále dle stěžovatelky porušily její právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 Listiny, neboť uložily stěžovatelce jakožto obdarované povinnost zaplatit částku odpovídající hodnotě daru z důvodu, že podala návrh na posouzení způsobilosti k právním úkonům, aniž by bylo v řízení před opatrovnickým soudem či před soudy v předmětném řízení prokázáno (postaveno najisto), že uvedeným jednáním stěžovatelky došlo k naplnění zákonné podmínky nároku na vrácení daru (jednání proti dobrým mravům). Ze stejného důvodu stěžovatelka tvrdí též porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, tedy uložení povinnosti, která neplyne ze zákona.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Tvrzená porušení ústavně zaručených práv dovozuje stěžovatelka výhradně z hodnocení skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, resp. z právního závěru o chování stěžovatelky v hrubém rozporu s dobrými mravy, a z tvrzeného nedostatečného dokazování, resp. z něj plynoucího nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
13. K uvedeným námitkám Ústavní soud úvodem připomíná, že provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat, nemá-li se situovat do pozice další skutkové instance. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádnou uvedenou vadu neshledal.
Dalšími možnými důvody ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů týkající se procesu dokazování je buď vada důkazů nezákonných či důkazů opomenutých. Tyto vady však stěžovatelka netvrdí, přičemž samotná skutečnost, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, sama o sobě protiústavnost nemůže, je-li neprovedení navržených důkazů zdůvodněno [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) či nález IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. V tomto ohledu Ústavní soud jakoukoli vadu v napadených rozhodnutích neshledal. Okresní soud neprovedení některých důkazů přehledně v napadeném rozhodnutí zdůvodnil (s. 12 rozsudku ze dne 13. 1. 2017).
14. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že samotné podání návrhu za omezení způsobilosti k právním úkonům jiné osoby (resp. svéprávnosti dle nové právní úpravy OZ - pozn. ÚS) nemůže být bez dalšího jednáním rozporným s dobrými mravy. Je nutno zdůraznit, že uvedený návrh nelze posuzovat izolovaně, ale vždy v kontextu dalších okolností věci a chování všech zúčastněných osob. Ústavní soud po zhodnocení napadených rozhodnutí musí uzavřít, že obecné soudy právě onen kontext věci vzaly dostatečně v potaz, přičemž jejich rozhodnutí nejsou založena na izolovaném argumentu pouhého podání návrhu na omezení způsobilosti k právním úkonům ze strany stěžovatelky vůči její matce. Argumentaci okresního soudu na základě odvolacích argumentů stěžovatelky rozšířil krajský soud, přičemž na jeho podrobných právních závěrech (s. 39-54) neshledává Ústavní soud jakékoli pochybení způsobilé založit možnost ingerence Ústavního soudu do jeho rozhodnutí. Krajský soud jasně zdůvodnil, že stěžovatelka "neměla žádné objektivní důvody a podklady k podání návrhu na omezení způsobilosti žalobkyně [matky - pozn. ÚS] k právním úkonům - žádná lékařská zpráva tuto skutečnost neindikovala, nadto bylo zřejmé, že se její matka stará o dům a platby spojené s jeho údržbou, které následně rozpočítávala mezi jednotlivé spoluvlastníky předmětných nemovitostí, za většinové spoluvlastníky jednala se žalovanou [stěžovatelkou - pozn. ÚS] a vedlejším účastníkem, a pokud žalovaná s vedlejším účastníkem neplnili své platební povinnosti, domáhala se jich vůči nim soudní cestou; takové jednání nemohlo zavdávat ani nejmenší podezření k tomu, že by nebyla schopna hospodařit s majetkem v částce přesahující 1 000 Kč; už vůbec pak nemohla mít důvod pochybovat o plné způsobilosti žalobkyně k právním úkonům poté, co se seznámila se závěry znaleckého posudku, nadto pokud by tyto závěry vyhodnotila v souladu s poučením, které jí soud v opatrovnickém řízení dal ještě před zahájením prvého jednání. Zcela vyloučeno je, aby měla důvod pochybovat o plné způsobilosti žalobkyně k právním úkonům poté, co se seznámila s odůvodněním rozsudku, jímž byl její návrh na omezení žalobkyně ve způsobilosti k právním úkonům zamítnut; i přes tyto skutečnosti se však i nadále snažila omezit svou matku - dárkyni v její způsobilosti k právním úkonům, když podala (bezdůvodné) odvolání".
15. Soudy podrobně popisují specifický kontext věci i dlouhodobé spory a konflikty mezi zúčastněnými, a nelze jim tudíž vytýkat, že by se nezabývaly věcí komplexně či naopak jen mechanicky vyšly z jednoho důkazu (návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti).
16. Obě rozhodnutí jsou dostatečně zdůvodněna a skutkovou situaci popisují přehledně a srozumitelně tak, že zdůvodnění jejich závěrů není možno z ústavního pohledu cokoli vytnout. Krajský soud správně upozornil na důležitost hodnoty lidské důstojnosti a ochrany autonomie a integrity každého jednotlivce, jakož i na to, že omezení způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti) má sloužit k ochraně zájmů omezované osoby. Závěr soudu, že se stěžovatelka "úmyslně snažila zneužít institut omezení způsobilosti k právním úkonům, a to podáním zcela bezdůvodného návrhu na omezení způsobilosti své matky k právním úkonům za účelem vlastního majetkového prospěchu", stejně jako závěr, že dané jednání hrubě porušuje dobré mravy, není závěrem, který by byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stejně tak z napadených rozhodnutí a tam rekapitulovaných důkazů plyne, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně pro to, aby bylo možno ve věci tímto způsobem rozhodnout.
17. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu