ECLI:CZ:US:2020:1.US.2175.20.1
sp. zn. I. ÚS 2175/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. MSPH 78 INS 20860/2019-B-39, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že Městský soud v Praze svým postupem porušil jeho právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu rozsáhlé ústavní stížnosti, doplněné o celkem 25 příloh, stěžovatel je menšinovým akcionářem obchodní společnosti MCM - IMMO a.s. Pro tuto společnost byl napadeným usnesením schválen v insolvenčním řízení tzv. předpřipravený reorganizační plán. Stěžovatel s daným rozhodnutím Městského soudu nesouhlasí, tvrdí, že jde v podstatě o nekalý záměr věřitelů a většinových vlastníků, jehož cílem je zbavit jej značného majetku. Namítá podjatost přizvaného znalce, machinace s majetkem společnosti a řadu procesních pochybení insolvenčního soudu, které mu znemožnily se řádně zapojit do insolvenčního řízení a bránit tam svá práva.
3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
4. Uvedená podmínka nebyla v případě stěžovatele splněna. Jak totiž sám přiznává a dokládá jednou z příloh, dne 23. 6. 2020 proti usnesení prvostupňového soudu podal odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Ústavní soud nepřehlédl, že situace stěžovatele v řízení je poměrně specifická, neboť s ohledem na netradiční postup věřitelů a nejasnou zákonnou úpravu a judikaturní praxi panuje nejistota, nakolik stěžovatel vůbec disponuje aktivní legitimací k podání odvolání. Ústavní soud zaznamenal, že například prvostupňový soud ve svém vyjádření k odvolání dostupném v insolvenčním rejstříku tuto možnost vylučuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti (viz její bod 15) formuluje právní konstrukcí, že Ústavní soud si má posoudit jako předběžnou otázku, zda stěžovatel má právo odvolání podat a pokud dojde k závěru, že nikoliv, tak rovnou o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout. K takovému předběžnému posouzení nicméně není Ústavní soud příslušný. Jak již bylo vysvětleno, těžko může danou otázku posuzovat, pokud jí ve stejné chvíli z podnětu samotného stěžovatele posuzuje již Vrchní soud v Praze. Ostatně tuto úlohu odvolacího soudu zdůraznil ve svém přípisu z 16. 4. 2020 též prvostupňový soud - svůj restriktivní pohled na pozici stěžovatele tam sice předestřel, ale rozhodnutí o ní výslovně (a zcela logicky) ponechal na Vrchním soudu v Praze. Dle záznamů v insolvenčním rejstříku před tímto soudem odvolací řízení aktuálně probíhá a strany včetně stěžovatele tam dle veřejně přístupných vyjádření svá práva aktivně hájí. Podání stávající ústavní stížnosti za daných okolností proto musí být hodnoceno jako předčasné.
5. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti pro nenaplnění kritéria subsidiarity stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku probíhajícího soudního řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky mj. i odvolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem. Jinak řečeno, nebylo by přijatelné, aby prvotní ústavní stížnost byla odmítnuta jako předčasná a následná jako opožděná (viz také usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV.ÚS 1112/20).
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj