ECLI:CZ:US:2020:1.US.2185.20.1
sp. zn. I. ÚS 2185/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 419/2020-181 ze dne 28. dubna 2020 a Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 444/2019-139 ze dne 8. ledna 2020 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 85/2019-101 ze dne 12. září 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let ve věznici s ostrahou. Odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné, neboť tvrzení stěžovatele, že nevystavil své děti nebezpečí nouze, neposoudil jako dovolací důvod - nesprávné právní posouzení stíhaného jednání.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nesouhlasí se závěry obecných soudů v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že výživné platil řádně, a dokonce přispíval svým dětem nad rámec stanoveného výživného; s ohledem na své mnohočetné exekuce však platil prostřednictvím své matky. Nalézací soud neakceptoval ani jím předložený důkaz, jímž prokazoval uhrazení výživného. Dále stěžovatel uvádí, že sice souhlasil s přečtením výpovědí svědkyň vyslechnutých v jeho (omluvené) nepřítomnosti, ve své vlastní výpovědi ale svědecké výpovědi rozporoval a očekával, že nalézací soud výslechy svědkyň zopakuje v jeho přítomnosti; vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nebyl podle stěžovatele náležitě zjištěn skutkový stav (§2 odst. 5 trestního řádu). Stěžovatel nesouhlasí ani s uloženým trestem -obžaloba navrhovala trest obecně prospěšných prací, stěžovateli však byl jako recidivistovi uložen trest nepodmíněný, nepřiměřený a odporující §37 odst. 2 a §38 trestního zákoníku. Namítá rovněž porušení rovnosti, neboť jeho syn nemohl být přítomen jednání odvolacího soudu z důvodu možného svědeckého výslechu, k němuž však nedošlo. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
3. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel opakuje svoji argumentaci, kterou již v řízeních o opravných prostředcích a se kterou se obecné soudy vypořádaly. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a použití jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které zkoumají, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, narušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle; o takový případ v souzené věci nejde. Je zjevné, že stěžovatel pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů obecnými soudy a předkládá vlastní interpretaci.
4. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) neznamená, že soudy akceptují všechna tvrzení účastníka řízení. Toto právo zaručuje každému, že budou dodrženy všechny zásady spravedlivého soudního řízení, které proběhne podle příslušných právních předpisů. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Byl-li stěžovatel potrestán, šlo o trest, který trestní zákoník spojuje s jednáním, za něž byl uznán vinným, a nejde o nepřiměřenou sankci.
5. Stěžovatel mimo opakování důvodů, jimiž ospravedlňuje své jednání, neuvedl žádnou okolnost svědčící o tom, že by byla porušena jeho zaručená práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a uvedly, na základě kterých důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu