ECLI:CZ:US:2020:1.US.2210.20.1
sp. zn. I. ÚS 2210/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 256/2020-19 ze dne 30. 7. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel se správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal ochrany před nečinností vedlejšího účastníka v souvislosti s insolvenčním řízením, které coby insolvenční dlužník považuje za nezákonné. Namítal, že vedlejší účastník je nečinný při vyřízení celkem čtyřiceti podání stěžovatele učiněných v průběhu roku 2019, které mají spojitost s insolvenčním řízením. Městský soud část žaloby vyloučil k samostatnému projednání; ve zbývající části žalobu usnesením č. j. 6 A 35/2020-30 ze dne 1. 7. 2020 odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Městský soud dospěl k závěru, že ve věcech, kterých se stěžovatel domáhal (zahájení kárného řízení, prověření spáchání kárného provinění v žalobě označených soudců, diagnostické vyšetření v žalobě označeného soudce a státního zástupce, projednání trestních oznámení, dohled nad insolvenčním správcem, soudy a exekutory), neexistuje žádné správní řízení, v němž by mohlo být vydáno rozhodnutí podle §65 soudního řádu správního, přičemž nelze využít ani jiný žalobní typ v soudním řízení správním.
3. Stěžovatel proti výše citovanému usnesení městského soudu brojil kasační stížností, přičemž zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Podle Nejvyššího správního soudu představuje kasační stížnost stěžovatele zjevně neúspěšný návrh ve smyslu §36 odst. 3 soudního řádu správního, neboť se žádným návrhem učiněným ve správním soudnictví nelze domoci přezkumu úkonů či tvrzené nečinnosti v insolvenčním řízení, vyřízení trestního oznámení ani učinění úkonů při dohledu nad exekutory, státními zástupci či soudci.
4. Proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností. Stěžovatel tvrdí, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu může dlužník ve správním soudnictví vystupovat samostatně bez potřebné součinnosti ze strany insolvenčního správce; zároveň poukazuje na §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen "zákon o soudních poplatcích), podle kterého se od poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Stěžovatel dále uvádí, že ve věci insolvenčního řízení, ve kterém vystupuje jako dlužník, opakovaně a marně žádá prvoinstanční soud, aby dohlížel nad činností insolvenčního správce, který podle názoru stěžovatele ode dne jmenování vykazuje absenci znalosti práva, neustále porušuje svoje zákonné povinnosti (stěžovatel v tomto smyslu vyjmenovává řadu tvrzených pochybení insolvenčního správce a další skutečnosti týkající se insolvenčního řízení jako např. ukrývání majetku správcem; zápis nezabavitelného majetku, který je ve společném jmění manželů, do konkurzní podstaty; nezákonný postup při veřejné dražbě; neohlášený výkon funkce atd.). Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům v přímém rozporu s insolvenčním zákonem. Podle stěžovatele je na základě zákona č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dána pravomoc vedlejšího účastníka dohlížet nad činností insolvenčních správců; vzhledem k tvrzeným porušením zákona v insolvenčním řízení se proto stěžovatel na vedlejšího účastníka obrátil s řadou podnětů, ten však na ně žádným způsobem nereagoval. Stěžovatel považuje napadené usnesení za nesprávné, neboť předmětem soudního přezkumu je právě rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, které nebylo vydáno.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh. Předně je třeba uvést, že svým obsahem se stěžovatelova argumentace převážně míjí s podstatou napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí rozpornost judikatury Nejvyššího správního soudu, vyjmenovává řadu tvrzených pochybení v rámci insolvenčního řízení, ve kterém vystupuje v postavení dlužníka, nicméně jeho stížnost postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny - kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci.
7. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává z důvodu, že jeho kasační stížnost představuje zjevně neúspěšný návrh. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jelikož rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadají zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, nemohou zpravidla být předmětem ústavní ochrany [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235)]. Ústavní soud proto zpravidla nepřehodnocuje závěry obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem; v případech svévole, libovůle či extrémního vybočení z principů spravedlnosti je však jeho zásah namístě. Tyto případy pak Ústavní soud kvalifikuje jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587), bod 29]. Obecně je však posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, zásadně věcí obecných soudů.
8. Ustanovení §36 odst. 3 soudního řádu správního umožňuje správním soudům zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků v případech, že návrh účastníka zjevně nemůže být úspěšný. Osvobození od soudních poplatků v případě návrhů, které zjevně nemají šanci na úspěch, by postrádalo smysl a bylo by v rozporu s procesní efektivitou, neboť by vedlo ke zbytečnému řízení, zatěžujícímu zbytečně žalovaného a eventuálně osoby zúčastněné na řízení, které by pro navrhovatele beztak nemohlo skončit jinak než neúspěšně (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 268). Možnost zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků v případech zjevně neúspěšných návrhů je obecně ústavně konformní, neboť právo na přístup k soudu není absolutní, přičemž poskytnutí právní pomoci může být omezeno nejen v závislosti na finanční situaci účastníka, ale rovněž ve vztahu k jeho vyhlídce na úspěch v daném řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 6. 2016 ve věci Foltis proti Německu, č. stížnosti 56778/10, §37).
9. V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč považuje stěžovatelovu kasační stížnost za návrh, který zjevně nemůže být úspěšný - stejně jako městský soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nemůže ve správním soudnictví domáhat po vedlejším účastníkovi přezkumu úkonů či tvrzené nečinnosti v insolvenčním řízení či dalších postupů. Ústavní soud dospěl k závěru, že takový závěr nevybočuje žádným způsobem z ústavních požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Dohled nad insolvenčními správci ve smyslu §36 a násl. zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, jehož provedení se stěžovatel domáhá a k němuž dal vedlejšímu účastníkovi řadu podnětů, provádí vedlejší účastník z úřední povinnosti, pročež stěžovatel se nemůže žalobou na ochranu proti nečinnosti podle §79 odst. 1 soudního řádu správní úspěšně domáhat vydání konkrétního rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 téhož zákona. Ohledně odkazu stěžovatele na §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích lze pouze uvést, že řízení o nečinnostní žalobě ani následné řízení o kasační stížnosti zjevně nejsou "řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku". Lze tedy uzavřít, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního i zákonného hlediska obstojí.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla porušena stěžovatelova ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu