ECLI:CZ:US:2020:1.US.2235.20.1
sp. zn. I. ÚS 2235/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Renaty Hervertové a Miroslava Herverta, zastoupených JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3426/2019-1286 ze dne 27. 5. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 30/2019-1251 ze dne 27. 2. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 487/2007-1220 ze dne 27. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a a) Mgr. Jarmily Fraňkové a b) PaedDr. Jarmily Ješetické, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") č. j. 9 C 487/2007-741 ze dne 11. 10. 2013 byla zrušena služebnost cesty zahrnující právo chůze a jízdy zatěžující pozemky parc. č. X1 a X2 ve prospěch pozemků parc. č. X3, X4, X5, všech v podílu 5/24, ve prospěch pozemku parc. č. X6, X7, X8; tyto výroky nabyly právní moci dne 24. 4. 2014, neboť byly potvrzeny rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. 19 Co 39/2014-770 ze dne 5. 3. 2014. Rozsudek byl změněn ve vyhovujícím výroku o zrušení služebnosti cesty zahrnující právo chůze a jízdy zatěžující pozemek parc. č. X1 ve prospěch pozemků parc. č. X9, X10, X11 a X12; všechny pozemky se nacházejí v katastrálním území Smíchov (dále též "předmětné katastrální území").
K dovolání Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 4153/2014-810 ze dne 16. 12. 2015 zamítavý výrok odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem č. j. 19 Co 39/2014-821 ze dne 23. 5. 2016, zrušil rozsudek nalézacího soudu ohledně návrhu na zrušení služebnosti cesty zatěžující pozemek parc. č. X1 ve prospěch pozemků parc. č. X9, X10, X11 a X12 se závazným právním názorem. Uložil mu zkoumat, zda služebnost zatěžující pozemek parc. č. X13 (X14 a X15) poskytuje žalovaným rovnocenný přístup v porovnání se služebností zatěžující pozemek parc. č. X1, zda lze po žalovaných spravedlivě žádat, aby k přístupu užívali služebnost zatěžující pozemek parc. č. X13, zda tuto služebnost bez problémů užívají, jaké je stanovisko vlastníka pozemku parc. č. X13 k této věci, resp. zda po žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby služebnost zatěžující pozemek žalobkyň neužívali a ověřit, zda pozemek parc. č. X13 není zatížen služebností ve prospěch pozemků parc. č. X11 a X12.
Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") zastavil řízení v části týkající se zrušení služebnosti, jíž odpovídá právo volné chůze a jízdy po pozemku parc. č. X1 zapsaného na LV č. X16 pro k. ú. Smíchov na části CLV pro pozemky parc. č. X9 a X10, oba zapsané na LV č. X17 pro předmětné katastrální území; rozhodl, že se na předmětných pozemcích zrušuje bez náhrady služebnost, jíž odpovídá právo volné chůze a jízdy; zamítl vzájemnou žalobu o určení, že služebnost cesty zahrnující právo chůze a jízdy zatěžující pozemek parc. č. X1 zapsaný na LV č. X16 pro předmětné katastrální území ve prospěch pozemků parc. č. X9 a X10 zapsaných na LV č. X17 pro předmětné katastrální území a ve prospěch pozemků parc. č. X11 a X12 zapsaných na LV č. X18 pro k. ú. Smíchov vázne pouze na vymezené části pozemku parc. č. X1 zapsaného na LV č. X16 pro k. ú. Smíchov v rozsahu geometrického plánu č. 2013-10/2003, který je přílohou rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 11 C 384/2001, a části pozemkové parcely parc. č. X1 přiléhající k pozemku parc. č. X10 v rozsahu určeném dodatečným geometrickým plánem; rozhodl, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním (vedlejším účastnicím) na náhradě nákladů řízení 10 000 Kč a státu 350 Kč.
Následně rozhodoval znovu odvolací soud, který vydal v záhlaví uvedený rozsudek, v němž dospěl k závěru, že napadenému rozsudku nalézacího soudu předcházel korektně provedený proces dokazování v souladu s §132 o. s. ř. Odvolací soud tak mohl vyjít ze skutkového stavu i právního hodnocení učiněného nalézacím soudem. S ohledem na přechodné ustanovení §3028 odst. 2 o. z. bylo správně postupováno v řízení o zrušení služebnosti podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění platném ke dni rozhodnutí. Odvolací soud k výroku, jímž bylo zastaveno řízení ohledně služebnosti zatěžující pozemek par. č. X1 ve prospěch pozemků parc. č. X9, X10, vše k. ú. Smíchov, uzavřel, že nalézací soud správně řízení ve smyslu §96 odst. 2 o. s. ř. zastavil ke zpětvzetí vedlejších účastnic přes nesouhlas stěžovatelů; v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016 ze dne 19. 12. 2016. Nalézací soud dospěl dále podle odvolacího soudu ke správnému závěru, že na požadovaném zrušení služebnosti nemohou mít žalovaní právní zájem a za stávající situace by se jejich právní postavení meritorním rozhodnutím nezměnilo.
Následně rozhodoval ve stejné věci podruhé Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelé nevymezili právní otázku, kterou by dovolací soud měl řešit, ani neuvedli, proč podle nich napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost, která obsahuje rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, opakované námitky ke skutkovým a právním závěrům obecných soudů; neobsahuje však žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, která je v zásadě shrnuta do jediné věty: "Stěžovatelé podávají ústavní stížnost proto, že pokyny Nejvyššího soudu obsažené v jeho ro- rozhodnutí ze dne 16. 12. 2015, jakož i pokyny Městského soudu v Praze obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 23. 5. 2016 nebyly realizovány. Stěžovatelům tak bylo odepřeno právo na spravedlivý proces."
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelům, posoudily rozhodné otázky odlišně od jejich přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů nezaznamenal. Stěžovatelé se v tomto případě nemohou smířit s výsledkem řízení. Ústavní soud však neshledává na přesvědčivých závěrech obecných soudů nic ústavně nekonformního, co by jej opravňovalo zasahovat do precizně odůvodněných napadených rozhodnutí, která navíc navazovala na rozhodnutí předchozí, takže je zřejmé, že se soudy zabývaly věcí pečlivě a podrobně. To, že rozhodly v neprospěch stěžovatelů, neznamená, že by měl Ústavní soud začít plnit roli čtvrté přezkumné instance v rámci obecné justice.
Námitkami žalujícího stěžovatele se soudy vypořádaly podle závěru Ústavního soudu dostatečným způsobem, a proto odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu