ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3426.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3426/2019-1286
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) J. F. , narozené XY, bytem XY, a b) J. J. , narozené XY, bytem XY, proti žalovaným 1) R. H. , narozené XY, a 2) M. H. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, o zrušení věcného břemene a vzájemné žalobě o zřízení služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 487/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 19 Co 30/2019-1251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobkyně se domáhaly zrušení věcného břemene (služebnosti) cesty zatěžující jejich pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY ve prospěch pozemků žalovaných. Žalobu odůvodnily tím, že došlo ke změně poměrů, která vyvolala hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku; žalovaní totiž mají nyní možnost jiného přístupu na své pozemky.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 C 487/2007-1220, rozhodl, že řízení se zastavuje v té části, v níž se A) a B) žalobkyně původně domáhaly proti žalovaným č. 1 a 2 zrušení služebnosti, jíž odpovídá právo volné chůze a jízdy po pozemku parc. č. XY zapsaného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha na LV č. XY pro katastrální území XY na části CLV pro pozemky parc. č. XY a XY, oba zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu (výrok I.), zrušuje se bez náhrady služebnost, jíž odpovídá právo volné chůze a jízdy po pozemku parc. č. XY zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV č. XY pro kat. území XY v části CLV pro pozemky parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, oba zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu (výrok II.), zamítá se vzájemná žaloba o určení, že služebnost cesty zahrnující právo chůze a jízdy zatěžující pozemek parc. č. XY zapsaný na LV č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště XY ve prospěch pozemků parc. č. XY a XY zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY a ve prospěch pozemků parc. č. XY a XY zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště XY vázne pouze na vymezené části pozemku parc. č. XY zapsaného na LV č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště XY v rozsahu geometrického plánu, který bude přílohou tohoto rozsudku, č. 2013-10/2003, který je přílohou rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 11 C 384/2001 a části pozemkové parcely parc. č. XY přiléhající k pozemku parc. č. XY v rozsahu určeném geometrickým plánem, který bude přílohou dodatečně (část pozemku v rozsahu geometrického plánu č. 2013-10/2003, který je přílohou rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 11 C 384/2001, a části pozemkové parcely parc. č. XY přiléhající k pozemkové parcele XY) - výrok III. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a státu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 19 Co 30/2019-1251, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují jen tak, že „jsou splněny podklady přípustnosti dovolání“ podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě přímo před ním provedeného dokazování. Pochybení při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé nejprve vymezují přípustnost dovolání obecným odkazem na §237 o. s. ř. a poté pod bodem VI. dovolání uvádějí: „Důkazy předložené soudu žalovanými – šířka a sklon pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY rovnocennost řešení vyvrací a napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Tuto ustálenou praxi nekonkretizují a dovolacímu soudu ani není známa; ostatně není jasně vymezena ani právní otázka, kterou by dovolací soud měl řešit. A konečně tamtéž uvádějí, že odvolací soud se neřídil pokynem dovolacího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 22 Cdo 4153/2014-810, že je třeba „zvážit, zda zrušením služebnosti se právní postavení oprávněné osoby a výkon jejího práva zjevně zhorší a že přístup přes pozemkovou parcelu č. XY, kterého se domáhají žalobkyně musí být v zásadě rovnocenný s přístupem na obecní komunikaci přes pozemkovou parcelu č. XY v k. ú. XY“.
Dovolací soud se zabýval otázkou, zda vymezení důvodů jeho přípustnosti nevyplývá dostatečně z textu dovolání. S velkou benevolencí lze tvrzení, že odvolací soud nesplnil pokyny dovolacího soudu vyslovené dříve v této věci považovat za uplatnění důvodu přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.). Ani tento důvod přípustnosti však není dán.
S uvedenými pokyny se totiž odvolací soud vypořádal pod body 22 a násl. rozsudku; byť neužil stejné formulace jako dovolací soud, srovnal podmínky výkonu obou služebností sloužících žalovaným včetně toho, zda nejsou zpochybňovány povinnými osobami; i když to výslovně neuvedl, vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, že postavení žalovaných se zrušením služebnosti zatěžující žalobkyně nezhorší. Přihlédl též k tomu, že zrušovaná služebnost vede okolo rodinného domu žalobkyň a průjezd vozidly a průchod třetích osob narušují rodinné zázemí žalobkyň. Tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, resp. nerespektoval jeho pokyny, tak není opodstatněné.
Jen na okraj se dodává, že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem (služebností) a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní případ. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. V dovolacím řízení tak lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. usnesení Nejvyššího soustu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 562/2009). Za zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, není úvaha o tom, že jsou dány podmínky ke zrušení služebnosti, zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu