ECLI:CZ:US:2020:1.US.2263.20.1
sp. zn. I. ÚS 2263/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. R., zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, advokátem se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí č. 110/64, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2020 č. j. KZN 379/2020-17, usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2020 č. j. ZN 3958/2019-16 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru České Budějovice, oddělení hospodářské kriminality ze dne 17. 2. 2020 č. j. KRPC-130560-39/TČ-2019-020181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru České Budějovice, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, jehož se měli dopustit K. F., D. F. a O. R. Dále navrhuje zrušení usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu, jakož i zrušení vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jímž byla informována, že její podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala jako poškozená, která měla utrpět majetkovou újmu v důsledku jednání jejích rodičů a syna (dále jen "podezřelí"). Namítá, že policejní orgán nekriticky přebral tvrzení, která podezřelí uváděli na svou obhajobu. Odmítá argumentaci v usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, podle níž je třeba k vyvozování trestní odpovědnosti v případě rodinných konfliktů postupovat zvláště citlivě, a stěžovatelka navíc nepřistoupila k minimální ochraně svých práv. Podle jejího názoru nebyl v projednávané věci prostor pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka dále podrobně popisuje svou verzi skutkových okolností případu. Zejména popírá závěr policejního orgánu, že o samotné hospodářství nejevila zájem, a tvrdí, že podezřelí její zemědělský závod fakticky zlikvidovali. Má za to, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu na základě obecné ústavní stížnosti zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že je v prvé řadě na uvážení orgánů činných v trestním řízení, zda shledají předpoklady pro zahájení trestního stíhání proti určitým osobám. Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, ovšem zároveň uvedl, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
V posuzované věci navíc stěžovatelce jakožto poškozené nevzniklo právo na účinné vyšetřování, neboť se nejednalo o trestný čin zasahující do její fyzické integrity, ani jinak zvlášť intenzivním způsobem porušující její důstojnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18). S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která právo na účinné vyšetřování zpravidla dovozuje pouze ve vztahu k čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, vychází Ústavní soud z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, tedy v případech, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) při splnění dalších kritérií (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3390/18), resp. jde o trestné činy, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život či porušením zákazu mučení či jiného ponižujícího a nelidského zacházení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14), jako je např. obchodování s lidmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 či usnesení sp. zn. II. ÚS 442/19). V případě stěžovatelky, která podle svého tvrzení měla jednáním podezřelých utrpět toliko majetkovou újmu, zjevně tato kritéria nejsou splněna.
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud jen stručně konstatuje, že orgány činné v trestním řízení řádně a racionálně odůvodnily rozhodnutí o odložení věci a nestíhání podezřelých. Ústavní soud odkazuje na č. l. 4 usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kde bylo přehledně shrnuto nemalé množství úkonů, které policejní orgán prováděl v zájmu objasnění předmětné věci. Ústavní soud se nedomnívá, že by policejní orgán opomněl provést některý zásadní důkaz, a ostatně ani sama stěžovatelka nic takového netvrdí. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení podařilo spolehlivě vyvrátit některá tvrzení stěžovatelky (srov. č. l. 3 a 4 vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích).
Závěr orgánů činných v trestním řízení, že ze strany podezřelých nebyla naplněna subjektivní stránka prověřovaného trestného činu, se s ohledem na zjištěné skutečnosti jeví jako zcela opodstatněný a logický. Ústavní soud tedy neshledal důvody jej rozporovat, v postupu orgánů činných v trestním řízení nenalezl žádné vážné vady.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu