ECLI:CZ:US:2020:1.US.2274.20.1
sp. zn. I. ÚS 2274/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace Modern media s. r. o., se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 176/2020-1453 ze dne 28. dubna 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní Soud v Šumperku uznal rozsudkem č. j. 4 T 53/2017-1322 ze dne 19. března 2018 stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což jí uložil podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti"), trest zákazu činnosti v trvání 2 let. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 55 To 151/2018-1373 ze dne 16. dubna 2019 zamítl jako opožděné. Nejvyšší soud nepřijal argumenty stěžovatelky k běhu odvolací lhůty a dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že odvolací soud pochybil, posoudil-li odvolání jako opožděné. Odvolací soud považoval za procesně účinné jen doručení rozsudku zvolenému zmocněnci, a nikoliv dodatečné doručení opisu rozsudku do datové schránky stěžovatelky (§248 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 618/01 ze dne 20. února 2002 (N 20/25 SbNU 153) a sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. ledna 2012 (N 25/64 SbNU 269), podle nichž nesmí jít účastníkovi řízení k tíži, využije-li opravný prostředek v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Obsahoval-li opis rozsudku doručený stěžovatelce do datové schránky poučení o možnosti odvolat se poté, co uplynula lhůta k odvolání, odvozená od doručení rozsudku jejímu zmocněnci, jde podle stěžovatelky o nesprávné poučení a její odvolání mělo být posouzeno jako včasné. Opačný postup zasáhl stěžovatelčina základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto navrhuje zrušení napadeného usnesení.
3. Z předložených rozhodnutí se podává, že již odvolací soud se podrobně zabýval zastupováním stěžovatelky (právnické osoby) v trestním řízení proti ní, a s tím souvisejícím doručováním všech písemností, včetně rozsudku. Přihlédl přitom k vzájemnému vztahu zákona o trestní odpovědnosti (lex specialis) k trestnímu řádu (lex generalis) - s tím, že podle §34 odst. 8 zákona o odpovědnosti mají být písemnosti doručované pouze zmocněnci a §64 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepředstavuje výjimku z tohoto pravidla. Závěry odvolacího soudu označil za správné i Nejvyšší soud, který dále uvedl, že ani poučení o odvolání nebylo nesprávné ve smyslu §253 odst. 2 trestního řádu, neboť běh lhůty lze odvodit jen od doručení, s nímž zákon spojuje procesní účinky, nikoliv od každého doručení opisu rozsudku, tím méně odeslaného až po marném uplynutí odvolací lhůty.
4. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci z dovolání, s níž se Nejvyšší soud přezkoumatelným, srozumitelným a dostatečně odůvodněným způsobem vypořádal. Nadto stěžovatelka mimo své nespokojenosti s vyslovenými závěry neuvádí, v čem spatřuje zásah do svých základních práv. Je přitom zjevné, že nemohlo být zasaženo její právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť obecné soudy rozhodovaly a svěřenou státní moc uplatnily v mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy); nesouhlasí-li stěžovatelka s rozhodnutím, nejde o zásah ani do práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), ale o polemiku se závěry obecného soudu, která není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti, stejně jako prosté tvrzení zásahu do práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Zásah do základních práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil.
5. Ústavní soud nepřehlédl rozdíl mezi formulací plné moci zástupce stěžovatelky a petitem jím sepsaného návrhu; nebyl-li zástupce zmocněn k napadení usnesení odvolacího soudu stěžovatelkou, Ústavní soud k této části návrhu nepřihlížel. S ohledem na jednotnou argumentaci obecných soudů by na výsledku nic nezměnila ani plná moc opravňující napadnout také usnesení odvolacího soudu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu