ECLI:CZ:US:2020:1.US.2324.20.1
sp. zn. I. ÚS 2324/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Robertem Kašem, advokátem se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 654/2020-495 ze dne 17. června 2020 a rozsudkům Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 11/2020-464 ze dne 27. února 2020 a Okresního soudu Plzeň-město č. j. 8 T 106/2018-407 ze dne 20. listopadu 2019, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaného zčásti ve formě spolupachatelství, zčásti dokonaného a zčásti ve stádiu pokusu, zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství, a uložil mu souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců do věznice s ostrahou; současně zrušil výrok o vině pod body C 1), 2), 4) a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 6 T 31/2019-975 ze dne 15. května 2019, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Současně nalézací soud stěžovateli uložil povinnost společně a nerozdílně s další osobou nahradit poškozeným škodu ve výši 2 999 000 Kč. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil rozsudek nalézacího soudu v plném rozsahu a znovu rozhodl: (I) uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let ve věznici s ostrahou; (II) odvolání státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť bylo podáno z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že nalézací soud neprovedl jím navržené výslechy, nevěnoval náležitou pozornost nepřímým důkazům, čímž porušil jeho práva zakotvená v čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
3. Z rozhodnutí nalézacího soudu i z protokolu o hlavním líčení se podává, že stěžovatelem navržené výslechy nebyly provedeny, neboť jejich provedení senát po poradě (5 min) zamítl usnesením odůvodněným v hlavním líčení; v odůvodnění rozsudku pak nalézací soud uvedl důvody, pro které výslechy považoval za nadbytečné. S argumentací se ztotožnil i odvolací soud, který sám zamítl nový návrh stěžovatele na provedení výslechů (odst. 8). Rozsudek nalézacího soudu odvolací soud zrušil především s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1860/19 ze dne 4. února 2020, který zrušil výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 6 T 31/2019-975 ze dne 15. května 2019, a proto byl stěžovatel uznán a odsouzen jen pro jednání, jež bylo před nalézacím soudem projednáváno, přičemž uložený trest byl na dolní hranici příslušné trestní sazby. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nenaplnily zákonné dovolací důvody, a proto nezbylo, než mimořádný opravný prostředek odmítnout.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy. K této problematice se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného [např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96 ze dne 20. května 1997, (N 60/8 SbNU 107)], je však nezbytné rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu řádně odůvodnit v souladu §125 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že uvedené požadavky rozhodnutí splňují, z rozsudku je patrné, jaké důkazy vedly k vyslovení jednoznačného závěru o vině stěžovatele, nelze přijmout jeho tvrzení o porušení práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), jak v ústavní stížnosti namítá.
5. Rovněž právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) nebylo porušeno. Obecné soudy rozhodovaly za účasti stěžovatele; skutečnost, že rozhodly jinak, než jak očekával a z provedených důkazů nevyvodily shodné závěry jako stěžovatel, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Ze stejných důvodů nevyhověl Ústavní soud ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu