ECLI:CZ:US:2020:1.US.2325.20.1
sp. zn. I. ÚS 2325/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 58 T 95/2018, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 8 To 299/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 5 Tdo 319/2020-2912; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížností požaduje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na nedotknutelnost osoby zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny a právo na ochranu osobnosti zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je právnickou osobou, která dlouhodobě spolupracovala s Armádou ČR a poskytovala ji technologie použité u dekontaminačních vozidel. Napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6 byla shledána vinnou zločinem pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži a za tento trestný čin jí byl uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb po 10.000 Kč a trest zákazu plnění veřejných zakázek a účasti na veřejné soutěži na 3 roky. Uvedeného jednání se měla dopustit následovně: V roce 2016 Ministerstvo obrany ČR vypsalo zadávací řízení tří veřejných zakázek, stěžovatelka do nich podala nabídku. Jednatel stěžovatelky pan M. poté kontaktoval a několikrát jednal s panem Z., což byl další uchazeč o předmětné veřejné zakázky. Na schůzkách, konaných v sídle stěžovatelky a nahrávaných panem Z., se pan M. snažil druhého uchazeče přesvědčit, aby ze zadávacího řízení odstoupil, přičemž mu za to nabízel různé přímé či nepřímé finanční výhody (např. provize z jiných armádních zakázek v budoucnu). Jednatel společnosti své kroky prováděl s cílem opatřit stěžovatelce prospěch v řádu zhruba 4 milionů Kč (značná škoda). Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky i státního zástupce sice rozsudek nalézacího soudu zrušil, avšak stěžovatelku uznal vinnou stejným trestným činem a potvrdil trest zákazu účasti na veřejných zakázkách, pouze výši peněžitého trestu posunul na 500 denních sazeb po 10.000 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka s citovanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že byla odsouzena především na základě výpovědi pana Z. a jím pořízených audionahrávek schůzek s panem M. Pan Z. je přitom zcela nedůvěryhodnou osobou a jeho výpovědi byly účelové s cílem získat vlastní prospěch. V této souvislosti stěžovatelka považuje za rozporné s trestním řádem i judikaturou Ústavního soudu použití zvukových záznamů, které jsou soukromé povahy a k jejichž užití nedala svolení. Odvolací soud dále odmítl provést důkaz v podobě stěžovatelkou dodaného znaleckého posudku, který měl dokázat nesprávnost vyčíslení prospěchu stěžovatelky nalézacím soudem. Z procesního hlediska stěžovatelka namítá, že trestní řízení bylo vedeno u místně nepříslušného soudu. Mělo dle ní probíhat u Okresního soudu Praha - západ, neboť právě v jeho obvodu má stěžovatelka sídlo, přičemž v něm probíhala tvrzená trestná činnost (schůzky mezi oběma jmenovanými pány). Argument vyšetřovacích orgánů, že příslušným byl Obvodní soud pro Prahu 6 jako sídlo zadavatele, nemůže ve světle rozhodných skutečností obstát. Stěžovatelka na více místech ústavní stížnosti naznačuje (např. i prostřednictvím odkazů na informace od zástupců médií), že dané vady v řízení a postup orgánů činných v trestním řízení nebyly náhodné a jejich cílem bylo zajistit převzetí dosavadních zakázek stěžovatelky panem Z. Na tomto se měli podílet též zástupci zadavatele a bývalí zaměstnanci stěžovatelky. V neposlední řadě stěžovatelka označuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, neúčast ve veřejných zakázkách je pro ni likvidační, protože tvoří značnou část jejích příjmů. Na závěr ústavní stížnosti z tohoto důvodu žádá rovněž o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, v opačném případě bude nucena propustit své zaměstnance a začít se svou likvidací.
4. Stěžovatelka ústavní stížnost bezprostředně doplnila dalším podáním. V ní se vyjadřuje k tomu, že paralelní trestní stíhání fyzických osob, konkrétně jednatele a dvou zaměstnanců stěžovatelky, týkající se stejného jednání, bylo ukončeno dohodou o vině a trestu (jednatel) a podmíněným zastavením trestního stíhání (zaměstnanci). Stěžovatelka uvádí, že tyto dohody ve skutečnosti byly uzavřeny proti vůli uvedených účastníků a považuje je za zásah do práva na spravedlivý proces.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Řada námitek stěžovatelky zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy (otázka použití nahrávek, nepoužití znaleckého posudku, věrohodnost pana Z. atd.). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Všechny výše stručně rekapitulované námitky stěžovatelka uplatňovala již v odvolání a dovolání. Stěžovatelčino odsouzení bylo založeno na mnohem širším důkazním půdorysu, než se stěžovatelka snaží naznačit. Ústavní soud se nedomnívá, že by se nalézací či poté odvolací soud dopustily nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů, a vědom si výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování skutkového stavu, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud, potažmo soud nalézací a odvolací (srov. body 23-33 usnesení Nejvyššího soudu a v nich uvedené podrobné odkazy na rozhodnutí soudů nižších stupňů). Přesvědčení stěžovatelky, že celé řízení bylo jakýmsi komplotem řady veřejných i soukromých subjektů, bylo podáno toliko ve formě domněnek a spekulací a není proto nutné mu věnovat bližší pozornost.
10. Obdobně není důvodná ani námitka o nepříslušnosti orgánů trestního řízení, tj. zejména nalézacího soudu. Za místo spáchání trestného činu je třeba dle trestního řádu považovat nejen místo, kde došlo k protiprávnímu jednání, ale i místo, kde došlo k ohrožení chráněného objektu trestného činu. V tomto případě šlo o zájem státu na řádném a zákonném provedení veřejné zakázky a k následku (škodě) tudíž může dojít tam, kde sídlí zadavatel veřejné zakázky (zde Ministerstvo obrany); (srov. nález ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14). Za protiústavní nepovažuje Ústavní soud ani výši uloženého trestu. Peněžitý trest byl odvozen mj. z obratu a zisků stěžovatelky v posledních letech (stamilióny, respektive milióny Kč) a nachází se při dolní hranici trestní sazby, totéž platí u trestu délky zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži (zákonná sazba je 1 až 20 let). Uložení druhého z trestů je s ohledem na jednání stěžovatelky a objekt jí spáchaného trestného činu zcela logické. Neobstojí obrana, že kvůli vysokému podílu (nijak mimochodem nedokázanému) veřejných zakázek na podnikání stěžovatelky může jít o trest likvidační. Bylo by absurdní, pokud by se právnické společnosti porušující pravidla při veřejných zakázkách a soutěžích mohly vyhnout uložení daného trestu s odkazem na svou závislost na tomto druhu příjmů.
11. Konečně ani poněkud nejasná argumentace obsažená v doplnění ústavní stížnosti nesvědčí oprávněnosti požadavků stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí. Není totiž patrné, jak by mohlo akceptování dohody o vině a trestu či podmíněných zastavení trestních stíhání ze strany obžalovaných fyzických osob poškodit ústavní práva stěžovatelky. Pokud snad stěžovatelka chtěla poukázat na údajnou protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k těmto fyzickým osobám, nejde o tvrzení, k jehož přezkumu by byl Ústavní soud ve stávajícím řízení příslušný. Naopak skutečnost, že se uvedené osoby k jim přisuzované trestné činnosti týkající se účasti stěžovatelky v předmětných třech veřejných zakázkách plně doznaly, podporuje (přinejmenším nepřímo) závěr obecných soudů o vině stěžovatelky.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovatelce nárok na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru, ale zajišťuje jí toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Lze shrnout, že v projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost byla projednána ve velmi krátké době, takže již nebylo třeba zabývat se zvlášť návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu