ECLI:CZ:US:2020:1.US.2332.18.1
sp. zn. I. ÚS 2332/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Havelka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Polákovou, advokátkou, sídlem Lubojaty 116, Bílovec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 142/2018-345, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 141/2018-343, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2017 č. j. 11 Co 104/2017-306, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července. 2017 č. j. 11 Co 184/2017-315, rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 17 C 393/2014-267 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. prosince 2016 č. j. 17 C 393/2014-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Římskokatolické farnosti Bílovec, sídlem Slezské náměstí 28/25, Bílovec, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem, sídlem Pivovarská 1504/8, Ostrava a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud"), rozsudku a usnesení krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a dvou usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 17 C 393/2014 a dalších vyžádaných podkladů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Pozemkový fond České republiky na základě smlouvy ze dne 3. 12. 2012 prodal stěžovateli pozemek. Vedlejší účastník v této smlouvě prohlásil, že mu není známa žádná skutečnost, která by bránila uzavření kupní smlouvy a také, že prodávané pozemky nejsou vyloučeny z převodu podle ustanovení §2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (účinný do 1. 1. 2013, dále jen "zákon podmínkách převodu pozemků"). Následně se Římskokatolická farnost Bílovec (dále též "vedlejší účastnice") žalobou o určení vůči Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "vedlejší účastník") a stěžovateli domáhala určení vlastnického práva státu k části pozemku ve vlastnictví stěžovatele.
4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastník, je vlastníkem sporného pozemku. V odůvodnění uvedl, že sporný pozemek nabyl právní předchůdce vedlejší účastnice na základě přídělové listiny ze dne 8. 5. 1950. Dále konstatoval, že v řízení nebylo předloženo nic, co by osvědčovalo, že vlastnictví bylo převedeno na stát a ten proto převzal pozemek bez právního důvodu. Následný převod pozemku na stěžovatele pak byl podle názoru okresního soudu v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě"), které zakazovalo (blokovalo) převod majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, tj. do přijetí zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi").
5. Okresní soud neshledal právně významnými stěžovatelovy námitky, že pozemek nabyl v dobré víře, a že vycházel z údajů o vlastnictví vedlejšího účastníka v katastru nemovitostí. Vedlejší účastník si podle okresního soudu mohl zjistit, že vlastníkem je vedlejší účastnice, případně její právní předchůdce, a proto nemohl pozemek nabýt, ani jej převést na stěžovatele.
6. Okresní soud dále ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit soudu soudní poplatek za řízení o určení vlastnictví ve výši 5 000 Kč. V odůvodnění okresní soud uvedl, že pokud je navrhovatelka (vedlejší účastnice) od poplatku osvobozena, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, není-li též od poplatku osvobozen. Vedlejší účastnice byla v řízení úspěšná a dopadá na ni ustanovení §18 odst. 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, které ji osvobozuje od soudních poplatků. Poplatková povinnost proto přešla na žalované. Vedlejší účastník je však také osvobozen od soudních poplatků podle ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Proto je poplatkovou povinností zatížen pouze stěžovatel, přičemž okresní soud v jeho případě nezjistil žádné důvody pro jeho osvobození od této povinnosti.
7. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o určení vlastnického práva. Dále rozhodl, že vedlejší účastnici se proti stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, vedlejší účastník je povinen České republice zaplatit náhradu nákladů řízení, a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. V odůvodnění krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatele není v převážné části důvodné a ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, i s jeho právním posouzením. Krajský soud uvedl, že nebyl-li prokázán jiný právní důvod nabytí vlastnictví pozemku státem, lze posuzovanou věc podřadit pod ustanovení §5 písm. k) zákona o majetkovém vypořádání s církvemi. Pokud byl tento pozemek následně převeden na stěžovatele, bylo to v rozporu s ustanovením §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě. Takový převod je absolutně neplatný. Krajský soud se také vyjádřil k otázce dobré víry stěžovatele. Podle jeho názoru sice byl v dobré víře, to však nemůže překonat legitimní očekávání církví na vypořádání jejich historického majetku. Podle jeho názoru by aplikace dobré víry zcela popřela smysl restitučního zákonodárství a eliminovala zákonné legitimní očekávání oprávněných osob.
8. Ústavní stížností napadeným usnesením pak krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na soudním poplatku částku 5 000 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné a žádné zákonné ustanovení mu nedovoluje postupovat jinak, i když s ohledem na okolnosti řízení se rozhodnutí jeví vůči stěžovateli nespravedlivé.
9. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 141/2018-343 (dále též "usnesení o poplatcích") dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění konstatoval, že dovolání není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť předmětem napadených rozhodnutí je peněžité plnění ve výši 5 000 Kč, tedy ve výši nepřevyšující 50 000 Kč.
10. Dále Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 142/2018-345 (dále též "usnesení o nároku") dovolání stěžovatele odmítl. Podle Nejvyššího soudu nejsou závěry krajského soudu v rozporu s jeho judikaturou. Nejvyšší soud se stejně jako krajský soud domnívá, že došlo k naplnění restitučního důvodu podle ustanovení §5 písm. k) zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, neboť vedlejší účastnice, farnost, je osobou oprávněnou podle zákona o majetkovém vypořádání s církvemi a byla jí způsobena majetková křivda převzetím jejího majetku státem bez právního důvodu. Stát byl v pozemkovém katastru od roku 1986 zapsán jako vlastník pozemku a prostřednictvím své organizační složky na pozemku hospodařil a nakládal s ním jako s věcí vlastní. Nejvyšší soud se také ztotožnil s tím, že vlastníkem nemovitosti se stal bez právního důvodu stát, a proto je kupní smlouva uzavřená se stěžovatelem v rozporu s ustanovením §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a tedy absolutně neplatná. Další stěžovatelem předestřené otázky směřující k tomu, tj. že chyba v údajích katastru, podle které je vlastníkem stát, byť je vlastníkem stále vedlejší účastnice, případně k tomu, zda má být stěžovateli, který je v dobré víře, poskytnuta ochrana, nejsou podle Nejvyššího soudu relevantní.
11. Nejvyšší soud dále uvedl, že pouze ve výjimečných případech, spojených se silnými a přesvědčivými důvody, je přípustné prolomit zákaz daný ustanovením §29 zákona o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě. Podle Nejvyššího soudu však v řízení před soudy nižšího stupně nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu stěžovateli, který ani existenci těchto skutečností netvrdí.
II. Argumentace stěžovatele
12. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále se domnívá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, které je zaručeno ustanovením čl. 36 Listiny.
13. Stěžovatel se domnívá, že každý případ spojený s restitucemi je nezbytné posuzovat individuálně. Odvolává se přitom na nález sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673) a nález sp. zn. I. ÚS 3206/10 ze dne 16. 4. 2013 (N 54/69 SbNU 81); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz. Podle stěžovatele nebyl v řízení zjištěn žádný postup komunistických státních orgánů, který by odpovídal vymezenému účelu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť tento případ s pronásledováním církví nijak nesouvisel. Vedlejší účastnice nabyla pozemek od státu v roce 1950, a v roce 1986, zřejmě písařskou chybou, přešel zpět na stát. Nikoli jako majetek, který by byl v historickém vlastnictví vedlejší účastnice a stát ji o něj chtěl připravit. Stěžovatel se proto domnívá, že uzavřením kupní smlouvy nabyl v dobré víře vlastnické právo od neoprávněné osoby, které svědčil zápis vlastnického práva ve veřejném rejstříku. Z toho vyvozuje, že pokud soudy nesprávně podřadily věc pod věcnou působnost zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, porušily jeho základní práva a svobody. Svým postupem měly obecné soudy, podle názoru stěžovatele, vyvolat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Podle stěžovatele obecné soudy konstatovaly, že vedlejší účastnice nepřestala být vlastníkem pozemku, avšak z toho měly nelogicky odvodit, že je vlastníkem vedlejší účastník.
14. Stěžovatel se dále domnívá, že v daném případě došlo ke kolizi dvou vlastnických práv - práva stěžovatele a práva vedlejší účastnice. Obecné soudy však nijak tuto kolizi nezvažovaly, neboť taková úvaha by je měla zcela jednoznačně dovést k poskytnutí ochrany vlastnického práva stěžovatele. Dále podle stěžovatele nelze akceptovat závěr obecných soudů, že při převodu vlastnického práva nebyl v dobré víře. Rovněž je přesvědčen, že vedlejší účastnice nijak o svůj majetek, který získala od státu v období nesvobody, neprojevila zájem, své vlastnické právo nevykonávala a nevykonávala je ani po roce 1989, či se o ně ani nehlásila. Proto se domnívá, že je v rozporu se zásadami spravedlnosti, aby nesprávný postup vedlejšího účastníka a nezájem vedlejší účastnice o svůj majetek, o který nepřišla perzekucí, byly vypořádány na jeho úkor.
15. Dále je stěžovatel přesvědčen, že mu uložená povinnost hradit soudní poplatky je zcela v rozporu s principy právního státu. Stěžovatel uvádí, že se nedopustil bezdůvodného zásahu do právní sféry procesně úspěšného účastníka řízení (§137 odst. 1 o. s. ř.). Obecné soudy měly zcela pominout individuální charakter jimi projednávaného případu a uložily povinnost stěžovateli, který se žádného jednání v rozporu s právním řádem České republiky nedopustil.
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení
16. Soudkyně zpravodajka podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení. Současně si vyžádala spis vedený k věci okresním soudem.
17. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhuje její zamítnutí. Domnívá se, že není její vinou, že restituční předpis o navrácení církevního majetku byl vydán až po více než dvaceti letech, případně, že stát nechránil její legitimní očekávání. Stát, tj. vedlejší účastník, nepostupoval dle názoru vedlejší účastnice v souladu se zákonem, protože převedl nemovitosti na stěžovatele v rozporu s ustanovením §29 zákona o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě. Dále se vedlejší účastnice vyjadřuje k existenci dobré víry stěžovatele, kterou nezpochybňuje, avšak připomíná, že Ústavní soud prolomil zákaz daný ustanovením §29 zákona o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě pouze ve výjimečných případech. Stěžovatelka také uvádí, že obecné soudy nezjistily žádné mimořádné důvody, jež by spočívaly na straně stěžovatele či v samotném pozemku, které by obecné soudy opravňovaly k potvrzení vlastnického práva stěžovatele. Vedlejší účastnice také dodává, že v daném případě má stěžovatel právo domáhat se po státu vydání bezdůvodného obohacení a absolutně neplatné kupní smlouvy a náhrady škody způsobené nezákonným postupe státu. Takové nástroje však vedlejší účastnice nemá, takže upřednostnění práv stěžovatele by bylo v rozporu s principem proporcionality.
18. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se námitkami v ní obsaženými zabýval. Rozhodnutí obecných soudů - včetně svého rozsudku - považuje za správná, a to i v kontextu aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu. Podle jeho názoru nejsou okolnosti posuzovaného případu natolik mimořádné, aby odůvodňovaly poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele před restitučním nárokem vedlejší účastnice. Okresní soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
19. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že v tomto případě nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry stěžovatele před restitučním nárokem vedlejší účastnice, neboť stěžovatel sám uvedl, že na pozemcích nehospodařil ani hospodařit nehodlá.
20. Nejvyšší soud odkázal na důvody svého rozhodnutí a připomněl jeho ústavní konformitu. Dále uvedl, že k prolomení účinků ustanovení §29 zákona o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě je krom dobré víry nabyvatele nezbytná přítomnost i dalších, účastníkem řízení tvrzených, okolností mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany jeho vlastnickému právu. Jejich existenci však stěžovatel v řízení před obecnými soudy netvrdil. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
21. Vedlejší účastník se svého postavení podle ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal.
22. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Podle názoru stěžovatele obecné soudy na zjištěný stav nesprávně aplikovaly zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Předmětný pozemek byl převeden na vedlejší účastnici v době vrcholící represe vůči církvím a stát byl evidován jako vlastník na základě písařské chyby až po roce 1986. Nemůže se proto jednat o případ spadající pod restituční zákonodárství. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy neprováděly dokazování stran toho, zda stát na pozemcích skutečně hospodařil, ani se dostatečně nevěnovaly ústavněprávní ochraně mimořádných okolností případu, včetně toho, že byl v dobré víře. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla z části podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž došlo k vydání napadených rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
24. Stěžovatel mimo jiné napadá též usnesení okresního soudu, usnesení krajského soudu a usnesení o poplatcích Nejvyššího soudu. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) je dovolání nepřípustné proti rozhodnutím, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli poskytuje tak bylo odvolání, nikoli dovolání. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) odvíjela se dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto usnesením od doručení ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu. Ze spisu okresního soudu vedeného pod sp. zn. 17 C 393/2014 plyne, že stěžovateli bylo napadené usnesení krajského soudu doručeno dne 22. 8. 2017. Ústavní stížnost byla podána až 9. 7. 2018, tedy zjevně po lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel patrně lhůtu odvíjel od taktéž napadeného usnesení Nejvyššího soudu o poplatcích. Jak je nicméně výše popsáno, dovolání nepředstavovalo procesní prostředek ochrany práva, který měl stěžovatel k dispozici, bylo totiž nepřípustné ze zákona. V tomto bodě je proto ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu nepřípustná pro nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti. Námitky vznášené vůči postupu okresního soudu a krajského soudu vrcholící vydáním ústavní stížností napadených usnesení Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na případné námitky proti usnesení o poplatcích Nejvyššího soudu.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
25. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení o poplatcích Nejvyššího soudu, rozsudek okresního soudu, rozsudek krajského soudu a usnesení o nároku Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
26. Judikatura Ústavního soudu reflektující ustanovení §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě je již poměrně rozsáhlá. Identifikovaný účel ustanovení §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě popsal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.): účelem je poskytnout hodnotový základ restituční a rehabilitační legislativě, jakož i reflektovat judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud také v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) konstatoval, že zamezení převodu vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku na třetí osoby, které jej nabyly v dobré víře, mělo snížit potenciální nesnáze a nepřiměřená omezení při následných legislativních krocích, a proto je existence ustanovení §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě i podobných zákonných nástrojů obecně přípustná. K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767), v němž konstatuje, že za účinnosti tzv. blokačního ustanovení byl převod původního majetku církví absolutně neplatný. Proto vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí.
27. Jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 ze dne 5. 3. 2019, existence dobré víry je v případě vyloučení účinků zákazu §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě nezbytnou, avšak nikoli dostatečnou podmínkou [viz dále např. shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1862/16 nebo sp. zn. nález sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781)]. Při existenci dobré víry je totiž nezbytné ještě posoudit přítomnost skutečně mimořádných okolností. Pak je možné poskytnout ochranu vlastnickému právu nabyvatelů, v tomto případě stěžovatele. Obecné soudy jsou proto povinny na návrh nabyvatelů zkoumat existenci mimořádné okolnosti (mimořádných okolností), které by vedly k závěru o upřednostnění jejich dobré víry před restitučním nárokem oprávněné osoby (viz např. shora citované nálezy sp. zn. III. ÚS 2532/17, sp. zn. III. ÚS 1862/16 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018). Důvodem pro takový postup je i ustanovení §18 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, které orgánům autoritativně aplikujícím právo nařizuje upřednostnit zájmy oprávněných osob.
28. Přestože se v posuzovaném případě nejedná o historický církevní majetek, tedy majetek, který by byl ve vlastnictví oprávněných osob dlouhodobě, ale o majetek, který oprávněná osoba nabyla až po roce 1948, a tedy nejde o majetek, ke kterému by měla jakékoli historické pouto, je tato okolnost nevýznamná. Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi se jedná o původní majetek, který v rozhodném období byl ve vlastnictví oprávněné osoby, a proto zcela bez pochyby splňuje podmínky dané zákonem. Ústavní soud podotýká, že skutečné důvody, pro které byl stát evidován jako vlastník dotčeného pozemku, nejsou relevantní, vyjma důvodů uvedených ustanovením §5 zákona o majetkovém vypořádání s církvemi. V něm jsou definovány skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám, přičemž pojem "majetkové křivdy" je právní pojem, který není vázán na skutečnost, ale na podmínky definované zákonodárcem. Není proto nezbytné, na rozdíl od názoru stěžovatele uvedeného v ústavní stížnosti a replice, aby konkrétní dispozice s dotčeným pozemkem byla takového charakteru, který je v souladu s deklarovanými účely zákona, ale aby splňovala zákonem předepsané podmínky.
29. Vzhledem k tomu, že obecné soudy nevyloučily přítomnost dobré víry stěžovatele, bylo jejich povinností zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že bylo a je věcí stěžovatele tyto okolnosti předkládat a dokládat. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel žádné okolnosti mimořádné povahy nepředkládal, na dotčených pozemcích nehospodařil a v daném případě jejich přítomnost ani nešla z ničeho dovodit, což ostatně uvedl i sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
30. Vzhledem k tomu, že stěžovatel přítomnost mimořádných okolností, které by umožnily prolomit zákaz daný ustanovením §29 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě, neuváděl, nebyl dán důvod k proporčnímu porovnávání dvou vlastnických práv - stěžovatele a vedlejší účastnice. Proto ani obecné soudy nemohly zasáhnout do jeho základních práv a svobod. Z těchto důvodů je ústavní stížnost směřující proti rozsudku okresního soudu, rozsudku krajského soudu a usnesení o nároku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
31. Dále se Ústavní soud zabýval ústavní konformitou usnesení o poplatcích Nejvyššího soudu. V případě nepřípustnosti dovolání určené podle relativně konkrétního ustanovení §238 o. s. ř. Nejvyšší soud nijak neuplatní své uvážení, ale pouze aplikuje zákon. V tomto případě pouze identifikoval výši peněžitého plnění a srovnal ji s limitem daným zákonem. V tom se nijak neodchýlil od mezí daných ústavním pořádkem České republiky a nijak se tak nemohl dostat do kolize s ústavně chráněnými právy a svobodami stěžovatele. Proto Ústavní soud v této části posoudil ústavní stížnost stěžovatele rovněž jako zjevně neopodstatněnou.
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu neboť byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem.
33. Ke změně ve složení senátu Ústavního soudu došlo na základě stanovení rozvrhu práce Ústavního soudu na období kalendářního roku 2020 předsedou Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu