ECLI:CZ:US:2020:1.US.2335.20.1
sp. zn. I. ÚS 2335/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Jirky, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Co 192/2019-79 ze dne 29. 4. 2020, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a korporace Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 51 C 119/2014-157 ze dne 1. 6. 2017 zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení 748 424,14 Kč s příslušenstvím. Krajský soud změnil rozsudkem č. j. 36 Co 303/2017-243 ze dne 20. 3. 2018, ve znění opravného usnesení č. j. 36 Co 303/2017-254 ze dne 18. 5. 2018, rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 748 424,14 Kč s příslušnými úroky z prodlení. Předmětný rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 6. 6. 2018. Dne 11. 6. 2018 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 návrh na přijetí částky ve výši 1 222 986,70 Kč do soudní úschovy. Dne 25. 6. 2018 stěžovatel s vedlejší účastnicí uzavřeli dohodu o úhradě dluhu, ve které se stěžovatel zavázal zaplatit vedlejší účastnici pohledávku vyplývající z předmětného rozsudku krajského soudu ve splátkách; dále se v dohodě zavázal, že nepodá dovolání proti rozsudku krajského soudu. Stěžovatel dne 22. 6. 2018 uhradil na účet vedlejší účastnice 200 000 Kč a 17. 7. 2018 částku 58 010,53 Kč. Dne 19. 7. 2018 a 20. 7. 2018 stěžovatel následně složil do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 9 částku 971 056,73 Kč, kterou stejný soud usnesením č. j. 13 Sd 27/2018-30 ze dne 30. 7. 2018 do úschovy přijal (ohledně zbývající původně navrhované částky 251 929, 97 Kč řízení zastavil). Dne 6. 8. 2018 stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu ze dne 20. 3. 2018, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018, dovoláním, jehož argumentace byla založena na nesprávnosti posouzení námitky promlčení.
3. Dne 22. 8. 2018 bylo k návrhu vedlejší účastnice zahájeno exekuční řízení, v rámci kterého se vedlejší účastnice snažila vymoci původní pohledávku s příslušenstvím na základě exekučního titulu - rozsudku krajského soudu ze dne 20. 3. 2018, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018; podáním ze dne 27. 9. 2018 navrhl stěžovatel zastavení exekuce. Stěžovatel tvrdil, že dluh plynoucí z exekučního titulu splnil částečně platbami provedenými na základě dohody o úhradě dluhu a částečně složením příslušné částky do soudní úschovy ve smyslu §1953 odst. 1 občanského zákoníku.
4. Dříve než o návrhu stěžovatele okresní soud rozhodl, Nejvyšší soud dne 30. 4. 2019 rozsudkem č. j. 29 Cdo 4147/2018-334 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 20. 3. 2018, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl, že nemá žádné pochyby o subjektivní přípustnosti dovolání, neboť tvrzený závazek stěžovatele "nepodat" dovolání nemá na posouzení otázky, zda je stěžovatel oprávněn podat dovolání, vliv. Okresní soud usnesením č. j. 24 EXE 1730/2018-58 ze dne 7. 6. 2019 rozhodl, že se exekuce na majetek stěžovatele zastavuje podle §268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu z důvodu zrušení podkladového exekučního titulu; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zastavení exekuce nelze klást k tíži ani jedné ze stran. Rozsudkem krajského soudu č. j. 36 Co 303/2017-404 ze dne 12. 12. 2019 byl původní rozsudek okresního soudu ze dne 1. 6. 2017 potvrzen jako věcně správný.
5. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu ze dne 7. 6. 2019 ve výroku II o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení v prvním stupni 21 598,50 Kč a náhradě nákladů odvolacího řízení 3 600 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v době nařízení exekuce existoval pravomocný exekuční titul, stěžovateli ukládající povinnost k plnění, kterou však stěžovatel dobrovolně nesplnil, čímž dopustil, aby vedlejší účastnice přistoupila k vymáhání (v té době) jí přiznaného práva. Protože stěžovatel nemohl zrušení vykonatelného rozhodnutí v dovolacím řízení předvídat, lze mu přičítat zavinění na nařízení exekuce a uložit povinnost podílet se na náhradě nákladů při jejím zastavení. Krajský soud zároveň dospěl k závěru, že stěžovatel povinnost plynoucí z (později zrušeného) exekučního titulu ještě před zahájením exekuce nesplnil. Podle krajského soudu účinky náhradního splnění dluhu složením do soudní úschovy ve smyslu §1953 občanského zákoníku v daném případě nastat nemohly, neboť nebyl dán žádný objektivní důvod, pro nějž by stěžovatel bez své viny nemohl vedlejší účastnici plnit.
6. Proti v záhlaví citovanému usnesení krajského soudu, jímž krajský soud uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady exekučního řízení, brojí stěžovatel ústavní stížností. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice postupovala agresivně a v rozporu s dobrými mravy (uzavřením dohody o nemožnosti podání dovolání), vymáhala již promlčenou pohledávku a zahájila exekuci s vědomím, že exekuční titul může být zrušen v řízení o podaném dovolání. Stěžovatel naopak postupoval vždy v souladu se zákonem, což mu bylo v konečném důsledku přičteno k tíži. Stěžovatel tvrdí, že měl důvodné pochybnosti o následné dobytnosti zaplacené částky v případě, že bude vyhověno jeho dovolání, a proto předmětnou částku z důvodu zvýšení své právní jistoty, že částka bude vedlejší účastnicí vrácena zpět, složil do soudní úschovy. Stěžovatel uvádí, že krajský soud hodnocením důvodnosti přijetí předmětné částky do soudní úschovy (tj. otázky splnění vymáhaného dluhu) porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve spojení s právem na ochranu vlastnictví, neboť k podobnému hodnocení není příslušný. Krajský soud podle stěžovatele právní normy aplikoval striktně, rigidně, formalisticky a bez náležitého uvážení rozhodných skutečností. Postupoval-li by stěžovatel v souladu s původním (následně zrušeným) exekučním titulem a uhradil-li by celou částku vedlejší účastnici, musel by se následně domáhat vydání bezdůvodného obohacení v několikanásobné výši.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny a Úmluvy - kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci; stěžovatel totiž pouze rozporuje závěr krajského soudu ohledně povinnosti stěžovatele uhradit vedlejší účastnici náklady exekučního řízení. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo zjistí-li Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3) či bod 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud rovněž obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí výší bagatelní. Činí tak z důvodu jejich zanedbatelnosti (zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce), který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních skutečně věcně složitých, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v odvolacím řízení prostřednictvím §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nesmyslné připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Zásah Ústavního soudu by byl na místě pouze v případech extrémního pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujícího do základních práv stěžovatele a evidentně porušujícího základní principy spravedlnosti.
10. Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí výše uvedené ústavněprávní nedostatky nevykazuje, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jde o rozhodnutí týkající se nákladů řízení ve výši bagatelní částky (21 598, 50 Kč). Krajský soud založil svoje rozhodnutí zejména na třech nosných závěrech: Zaprvé, vedlejší účastnice při podání návrhu na zahájení exekuce vycházela z materiálně i formálně vykonatelného exekučního titulu; i kdyby však v době podání věděla o probíhajícím dovolacím řízení, nelze jí klást za vinu, že předmětný návrh na provedení exekuce podala, neboť výsledek dovolacího řízení nemohla předvídat a mohla legitimně důvěřovat ve "správnost" exekučního titulu jakožto aktu veřejné moci. Zadruhé, stěžovateli lze přičítat zavinění za nařízení exekuce (a tím i povinnost podílet se na náhradě nákladů řízení), neboť neplnil podle exekučního titulu v době, kdy plnit měl. Byť byl stěžovatel (oprávněně) přesvědčen o nezákonnosti exekučního titulu, nemohlo jeho subjektivní přesvědčení (dosud nepotvrzené v dovolacím řízení) ospravedlnit nerespektování vykonatelného rozsudku; opačný závěr by popřel podstatu vykonatelnosti soudních rozhodnutí. Zatřetí, obavy stěžovatele o případné vrácení poskytnutého plnění v případě, že by byl exekuční titul zrušen v dovolacím řízení, nepředstavují zákonem předpokládanou objektivní podmínku (nemožnost plnění) požadovanou pro náhradní splnění ve smyslu §1953 občanského zákoníku.
11. Jak je z právě uvedených závěrů zřejmé, krajský soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč je podle něj oprávněné po stěžovateli požadovat náhradu nákladů exekučního řízení. Závěr ohledně nenaplnění zákonných podmínek pro náhradní splnění dluhu uložením dlužné částky do soudní úschovy podle §1953 občanského zákoníku je otázkou výkladu podústavního práva. Stěžovatelova námitka nepříslušnosti krajského soudu k posouzení této otázky je zjevně neopodstatněná, neboť právě posouzení otázky splnění povinnosti, vyplývající z původního exekučního titulu, je zásadní pro zhodnocení zákonnosti uložení povinnosti stěžovateli hradit náklady řízení. Ohledně námitky stěžovatele, že uzavření dohody o nemožnosti podání dovolání a samotné vymáhání již promlčené pohledávky bylo v rozporu s dobrými mravy, lze pouze uvést, že nebyly předmětem napadeného rozhodnutí, nýbrž posouzení merita věci.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by usnesením krajského soudu byla porušena stěžovatelova ústavní práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu