ECLI:CZ:US:2020:1.US.2363.20.1
sp. zn. I. ÚS 2363/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 770/52, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 3. 2019 č. j. 73 C 10/2018-180 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020 č. j. 3 Co 65/2019-230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2 Ústavy a čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o 13 446 Kč s příslušenstvím.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal na žalovaném (Město Tanvald) výše uvedené částky s odůvodněním, že je společně se svými třemi sourozenci dědicem autorských práv a práv výkonných umělců po svém otci Ladislavu Smoljakovi, jenž je také režisérem všech představení, která jsou dodnes Divadlem Járy Cimrmana hrána. Otec stěžovatele je tak autorem režijní koncepce, tedy divadelní inscenace (díla jevištního), které je na základě literárního textu vytvořeno. V dané věci se jednalo o vypořádání práv stěžovatele jako dědice autorských práv režiséra k divadelní inscenaci a pouze částečné vypořádání práv stěžovatele jakožto dědice autorských práv k textům her uvedených v napadených rozsudcích.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl co do částky 10 672,95 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 2 773,05 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). O odvolání stěžovatele proti výroku I. a II. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl vrchní soud tak, že zamítl návrh stěžovatele na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") ve znění jeho podání ze dne 27. 2. 2020 a rozsudek soudu v napadených výrocích potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k předmětnému představení "České nebe" byl stěžovatel až do 1. 6. 2016 zastupován ve věcech udělování licencí společností Aura-Pont, s.r.o., a proto se ze strany žalovaného nemohlo jednat o neoprávněné užití díla. Pokud jde o druhý nárok stěžovatele za představení "Cimrman v říši hudby", stěžovatel žádnou licenci žalovanému neudělil a proto šlo z jeho strany o neoprávněné užití, za což mu náleží dvojnásobek obvyklé licenční odměny, ohledně jejíž výše se ztotožnil s výpočtem soudu prvního stupně.
Stěžovatel s právními závěry soudu nesouhlasí. Namítá, že v řízení nebyl uspokojivě vyřešen problém, zda nahlížet na divadelní inscenaci jako na samostatné autorské dílo či nikoli. V tomto smyslu je podle stěžovatele potřeba zajistit v rámci jednotného trhu EU stejnou právní ochranu stejným artefaktům v tom smyslu, že není možné, aby jedna a táž divadelní inscenace byla v některých státech EU považována za umělecké dílo a v jiných státech EU nikoli. Podle stěžovatele je evidentní, že k posouzení otázky, co je možné považovat za autorské dílo, nejsou příslušní soudci národních soudů, ale soudci SDEU.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel se na Ústavní soud se skutkově i právně totožnými věcmi obrací opakovaně, jeho podání jsou pro bagatelní výši sporu opakovaně odmítána (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1862/1, I. ÚS 2390/18, III. ÚS 321/19 nebo I. ÚS 337/20 a další).
Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Námitkami stěžovatele se přitom soudy zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněnému závěru.
K opakované námitce stěžovatele stran nepoložení předběžné otázky SDEU Ústavní soud pouze dodává, že odvolací soud adekvátně a srozumitelně objasnil, že předmětem sporu je výlučně výklad národního práva (autorského zákona) a tedy neshledal návrh stěžovatele důvodným.
Ústavní soud dále konstatuje, že v projednávané věci jde navíc o částku blízkou hranici bagatelity, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu