ECLI:CZ:US:2020:1.US.2376.20.1
sp. zn. I. ÚS 2376/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného matkou Janou K. (jedná se o pseudonym) a Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem Blatná, Zahradnická 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020 č. j. 8 Tdo 443/2020-62, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019 č. j. 3 Rodo 2/2019-43, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. 6. 2019 č. j. 7 Rod 2/2019-14 a návrhu na zrušení §96 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Písku, jímž mu podle §93 odst. 1 písm. c) zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"), bylo uloženo napomenutí s výstrahou. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v přípravném řízení podávalo vysvětlení několik osob, přičemž on ani jeho právní zástupce nebyli o těchto úkonech informování a nemohli se jich zúčastnit. Má za to, že zákonodárce pochybil, neboť "...se samotný zákon o soudnictví ve věcech mládeže částečně tváří jako zákon trestní (viz např. záznam o zahájení úkonů trestního řízení, úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu, apod.), ale zároveň se tváří, že se o trestní řízení nejedná a přenesl do něj prvky civilněprávního charakteru...". Za porušení zásady rovnosti stran považuje situaci, kdy orgány činné v trestním řízení mají možnost řízení zahájit a řídit a dát vyslýchat svědky, přičemž stěžovateli, jakožto druhé straně civilního řízení, tato možnost byla odňata. Uvádí, že neměl možnost se vyjádřit k obsahu provedených důkazů a nemohl klást svědkům otázky ani doplňující dotazy. Má za to, že pokud není dovoleno v trestním řízení vycházet z úředních záznamů o podání vysvětlení, tím méně by to mělo být možné v řízeních s osobami mladšími osmnácti let. Podle jeho názoru jsou opatření ukládaná podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže formou jakéhosi trestu a celé řízení je třeba považovat za trestní. Stěžovatel se dále domnívá, že §96 by měl být ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže odstraněn, neboť tento zákon se tváří, že je represivním, avšak na druhou stranu říká, že se jedná o civilní řízení, kde nejsou ukládány tresty.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pokud jde o návrh na zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
V podstatě všechny námitky stěžovatele se týkají skutečnosti, že Okresní soud v Písku při svém rozhodování vycházel i z úředních záznamů o podání vysvětlení některých osob, jichž se sám stěžovatel či jeho právní zástupce nemohl zúčastnit, resp. nemohl těmto osobám klást otázky. S touto jeho argumentací se však adekvátně vypořádal zejména Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve svém rozsudku (srov. č. l. 4) správně připomněl, že v řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže se postupuje podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, což vyplývá z §96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, nicméně že předcházející řízení sloužící ke shromažďování a zajišťování podkladů pro případný návrh státního zástupce na zahájení řízení podle §90 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže pochopitelně probíhá podle trestního řádu.
Okresní soud v Písku v rámci občanského soudního řízení použil protokoly o svědeckých výpovědích a úřední záznamy o podaných vysvětleních jako listinné důkazy. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce měl možnost se k obsahu těchto listinných důkazů vyjádřit. Pokud by považoval za nezbytné dokazování doplnit např. o výslechy osob, jejichž výpovědi a vysvětlení byly zachyceny v uvedených listinných důkazech, mohl jejich výslech navrhnout, přičemž obecné soudy by byly povinny se s těmito jeho důkazními návrhy vypořádat. Stěžovatelova argumentace však nesměřuje proti tomu, že by předmětné řízení trpělo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 219/03, III. ÚS 961/09, II. ÚS 1738/16 a další). Ústavní soud proto neshledává žádnou vadu v tom, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely mj. z uvedených listinných důkazů.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, stěžovatel nepředložil v podstatě žádnou relevantní argumentaci, kterou by mělo být prokázáno, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem; stěžovatel ostatně ani nespecifikoval, s jakou konkrétní částí ústavního pořádku by uvedené ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže mělo kolidovat.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že řízení ve věcech dětí mladších patnácti let sice vykazuje určitou quasitrestní povahu, jež vyplývá z toho, že v něm uložené opatření má rovněž povahu sankce, nicméně nejde o řízení trestní, nýbrž o zvláštní druh nesporného občanského soudního řízení, pro který se subsidiárně použijí ustanovení občanského soudního řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Jeho předmětem je zcela specifická skutečnost, totiž reakce na spáchání činu jinak trestného, a proto jej konají specializované soudy pro mládež. Použití ustanovení občanského soudního řádu v řízení před soudem pro mládež má za situace, kdy soud rozhoduje o přijetí opatření ve vztahu k dítěti mladšímu patnácti let, své opodstatnění. Jestliže totiž dítě nemohlo spáchat trestný čin (resp. provinění) pro nedostatek trestní odpovědnosti, pak z povahy věci vyplývá, že řízení s ním vedené podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemůže probíhat podle trestního řádu (srov. ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M., ŠÁMALOVÁ, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 815-816). Ostatně je věcí zákonodárce, jaký právní režim nastaví pro ten který typ právního řízení, jestliže ovšem toto nastavení nevybočí z limitů stanovených ústavním pořádkem. A občanské soudní řízení jako celek odpovídá požadavkům vyplývajícím z předpisů tvořících ústavní pořádek (stěžovatel ostatně ani netvrdí opak).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení §96 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je svou povahou návrhem akcesorickým a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu