ECLI:CZ:US:2020:1.US.2439.19.1
sp. zn. I. ÚS 2439/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. M., zastoupené Mgr. Petrou Hruškovou, advokátkou se sídlem Ovocný trh 11, Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. prosince 2018 č. j. 41 P 183/2012-461 a Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 29 Co 116/2019-494, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze ve věci rodičovské péče o nezletilého syna. Rozhodnutími o svěření nezletilého syna M. do střídavé péče obou rodičů měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základní práva nezletilého dítěte promítnutá do povinnosti členského státu respektovat nejlepší zájem dítěte v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka je matkou dítěte. Doposud soudy rozhodly tak, že byl nezletilý svěřen do péče matky a otec se se synem stýkal (po uplynutí tzv. navykacího režimu) vždy od pátku lichého týdne do pondělí, v sudém vždy od středy do čtvrtka. Rovněž byl pro oba z rodičů upraven prázdninový režim. K dalšímu návrhu otce bylo nově rozhodnuto o péči střídavé, přičemž závěry obecných soudů stěžovatelka napadá nyní posuzovanou ústavní stížností.
3. Ve své stížnosti stěžovatelka namítá, že k nyní stanovené úpravě střídavé péče obecné soudy přistoupily navzdory závěrům znaleckého posudku, který střídavou péči rozhodně nedoporučil. Zdůraznil preferenční vazbu nezletilého na matku, neschopnost rodičů spolu vzájemně komunikovat a obavu o budoucí neurotizaci nezletilého v důsledku konfliktní situace mezi rodiči. Ignoraci tohoto doporučení znalců soud prvního stupně zcela nedostatečně zdůvodnil zejména zpřehledněním časových úseku°, které dítě tráví s oběma rodiči a určitou stabilitu péče o něj. Stěžovatelka nicméně již ve svém odvolání upozorňovala, že tento argument v době nástupu nezletilého do 1. třídy neobstojí. Nyní totiž bude důležité, aby komunikace mezi rodinou, školou a nezletilým co nejvíce fungovala. A je nasnadě, že právě v tomto období by měl mít nezletilý zajištěno prostředí co nejstabilnější s jednotným vedením. Matka má totožné poznatky jako třídní učitelka nezletilého v přípravném ročníku. Zaznamenává problémy syna se soustředěním, nestandardní projevy v dětském kolektivu i s pedagogy, agresivní projevy. Není tedy pravdou, že by v době praktikovaného rozšiřování styku s otcem nedocházelo ke zvyšování emočního napětí nezletilého s rizikem další neurotizace a narušení vývoje, jak bagatelizoval odvolací soud.
4. Stěžovatelka ve své stížnosti konstatovala, že si je vědoma hranic možnosti ingerence Ústavního soudu do interpretace a aplikace podústavního práva. Je si i vědoma ustálené judikatury, podle níž nemůže být nedostatečná komunikace mezi rodiči překážkou nařízení střídavé péče. V tomto konkrétním případě se však jedná o nezletilého, kterému konflikt mezi rodiči prokazatelně nepřiměřeně škodí a při praktikování střídavé péče konfliktních situací přibylo. Nesouhlas stěžovatelky se střídavou péčí je tedy budován i na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu nezletilého. Přestože jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů zhruba ve stejné míře, tyto konkrétní okolnosti měly soudy zohlednit. Dle nálezu IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 lze totiž střídavou péči před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte, jejichž ochranu Ústava zaručuje.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům obvodního a městského soudu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatelky či nejlepšího zájmu jejího nezletilého syna v projednávaném případě nedošlo.
9. Úprava styku rodičů s dítětem, svěření dítěte do péče jednoho z rodičů či do péče střídavé je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení všech výše uvedených rozhodných otázek totiž spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
10. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů."
11. Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (srov. stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018).
12. Lze tedy shrnout, že přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Jak již bylo výše uvedeno, posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
13. Podstatou stížnosti stěžovatelky je nesouhlas se rozhodnutími obecných soudů, resp. námitka jejich nepřihlédnutí k závěru znaleckého posudku, který doporučuje svěření do péče jednoho z rodičů, nadto s takovým odůvodněním, které dle jejího názoru neobstojí ve světle nejlepšího zájmu dítěte.
14. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, v jehož rámci provede nové dokazování, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
15. Z výše uvedených mantinelů obvodní ani městský soud nevybočily a ani dílčí části odůvodnění, které stěžovatelka ve své stížnosti obecným soudům vytýká, neshledal Ústavní soud nepřiměřenými vzhledem k provedeným důkazům a zjištěním, které v řízení vyšly najevo. Obecné soudy posoudily všechny rozhodné skutečnosti a odůvodnění jejich závěru je dostatečné. V části, v níž znalecký posudek zmiňoval nevhodnost střídavé péče, byl tento závěr opřen výhradně o komunikaci mezi rodiči. Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že je v nejlepším zájmu nezletilého stýkat se s oběma rodiči ve formě střídavé péče obou rodičů, je pak na nich, aby vzájemné neshody a komunikační nesoulad mezi sebou odstranili s vědomím, že tak činí ve prospěch vývoje nezletilého syna. Jak uvedl městský soud na straně 5 v záhlaví uvedeného rozhodnutí: "Všechna negativa konstatovaná znalci, včetně možné neurotizace nezletilého, byla zjištěna již v minulosti a jsou i nadále přičítána pouze chování a konfliktu mezi rodiči. Pokud znalci upřednostnili rozšíření styku otce se synem, blížila by se za stávajícího stavu taková úprava střídavé péči."
16. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilého v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, pak může péči o něj v budoucnu upravit i jinak.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého. Ústavní stížnost je tak namístě odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na to pak nebyl důvod zvažovat předložení předběžné otázky tak, jak stěžovatelka alternativně navrhovala.
18. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu