ECLI:CZ:US:2020:1.US.2463.20.1
sp. zn. I. ÚS 2463/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 5 Tdo 1007/2019-3997, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2019 č. j. 3 To 85/2018-3904 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018 č. j. 43 T 3/2017-3825, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, a přečinu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy při svém hodnocení opominuly některé stěžejní důkazy, hodnotily je v rozporu s jejich obsahem a s důkazy svědčícími v jeho prospěch se prakticky nevypořádaly. Rozporuje závěr trestních soudů, že právě on byl hlavním pachatelem v rámci organizované skupiny páchající trestnou činnost a uvádí, že ve skutečnosti byl ústřední postavou spoluobviněný J. N., jehož pokyny se řídil. Za zásadní považuje zejména kompletní opomenutí stěžejního důkazu v podobě jeho e-mailu ze dne 20. 6. 2014, jímž je podle jeho názoru prokazováno, že ještě před započetím stavby žádal o zorganizování výběrového řízení, tudíž neměl v úmyslu získat dotace nelegálním způsobem. Trestní soudy se podle něj nevypořádaly ani s výpovědí M. F. a s dalšími důkazy, které uvádí, popř. je dezinterpretovaly. Trestním soudům vytýká, že ignorovaly jeho snahu zabránit vyplacení dotace.
Porušení zásady rovnosti spatřuje stěžovatel v tom, že jeho spoluobviněnému J. N. bylo přiznáno postavení spolupracujícího obviněného, byť nebyly naplněny podmínky vyplývající z §178a trestního řádu. Samotný výslech N. měl probíhat nezákonně, když obhájci stěžovatele nebylo povoleno položení některých otázek. Má za to, že se trestní soudy nevypořádaly s právní kvalifikací stíhaného skutku coby spáchaného organizovanou skupinou a že je tato kvalifikace chybná. Namítá rovněž, že přípravné řízení vedl a dozoroval podjatý státní zástupce JUDr. Jan Adam, přičemž trestní soudy se s touto vadou řádně nevypořádaly.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Převážná část stěžovatelových námitek vychází z jeho verze skutkového děje, která však byla vyvrácena sérií důkazů provedených v průběhu trestního řízení. Jak správně uvedl ve svém usnesení Nejvyšší soud (č. l. 10), samotná skutečnost, že se nalézací i odvolací soud přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, která byla podpořena skupinou důkazů, přičemž tento svůj postup přesvědčivě odůvodnily, nemůže sama o sobě založit tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů.
Podstata stěžovatelova podvodného jednání spočívala (stručně vyjádřeno) v tom, že společně s dalšími obviněnými uváděl orgán poskytující dotace v omyl tím, že mu předložil neobjektivní doklady týkající se výběrových řízení na příslušné zakázky či údajů o tom, kdo a za jakých podmínek bude realizovat dotované stavby. Jak uvedl Vrchní soud v Olomouci (srov. č. l. 10 rozsudku), stěžovatel i další obvinění věděli, že výběrové řízení nebude probíhat před vlastní realizací zakázky, ale že zakázku provedou svépomocí, případně za pomoci spřízněných osob a výběrová řízení proběhnou až následně. Bylo jim rovněž známo, že jimi předkládané žádosti o dotace neodráží reálnou skutečnost. Nelze zpochybnit závěr trestních soudů, že odpovědnost za poskytnuté doklady, jejich úplnost a správnost nesou vždy žadatelé o dotaci, bez ohledu na to, kdo provádí administraci takové žádosti. Vrchní soud v Olomouci dále správně zdůraznil, že samotní výherci výběrových řízení objektivně nebyli schopni soutěžené zakázky realizovat, přičemž o možném subdodavatelském provedení se v žádostech o dotaci nic neuvádělo.
Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně (č. l. 27-29), z něhož vyplývá, že uvedené rozhodné skutečnosti byly spolehlivě prokázány jednak výpovědí spolupracujícího obviněného N. a jednak listinnými důkazy a výpověďmi dalších svědků, které výpovědi tohoto obviněného korespondovaly. Výpovědi svědků z přípravného řízení, které stěžovatel zpochybňoval s tím, že byly ovlivněny vyslýchajícím orgánem, Krajský soud v Brně zopakoval, přičemž inkriminovaní svědci jednoznačně popřeli jakékoli nepřípustné ovlivňování. Krajský soud v Brně podrobně a přesvědčivě vysvětlil důvody, které jednoznačně vedly k závěru, že předmětná výběrová řízení vůbec neproběhla, resp. byla pouze fiktivní. E-mail, na která stěžovatel poukazuje, jakož i výpověď svědka F., tyto závěry podle Ústavního soudu nijak zásadně nezpochybňují, neboť byly dovozeny z jiných, přesvědčivých důkazů, které nalézací soud řádně hodnotil.
Ve shodě s Nejvyšším soudem (srov. č. l. 12 usnesení) Ústavní soud konstatuje, že námitka ohledně údajného nenaplnění podmínek uvedených v §178a trestního řádu v případě spolupracujícího obviněného J. N. se netýká postavení samotného stěžovatele. O porušení principu rovnosti by se mohlo teoreticky jednat, pokud by za obdobných podmínek nebylo přiznáno stejné postavení i stěžovateli, avšak ten se ničeho takového ani nedomáhal. Pokud pak jde o samotnou výpověď obviněného N., ta byla podpořena dalšími důkazy, jak již ostatně bylo uvedeno. Vrchní soud v Olomouci pak ve svém rozsudku (č. l. 8) vysvětlil, že při výslechu tohoto obviněného v přípravném řízení sice skutečně došlo k pochybení, když obhájci stěžovatele nebylo umožněno položit obviněnému N. některé dotazy, nicméně toto pochybení bylo následně napraveno zásahem nadřízených orgánů dozorujícího státního zástupce. Sám stěžovatel totiž přiznává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dal pokyn k doplnění výslechu obviněného N., při kterém bude obhajobě umožněno dotazy položit, přičemž netvrdí, že by tento pokyn nebyl splněn.
Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje Ústavní soud také ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se posouzení předmětného skutku jako spáchaného členy organizované skupiny. Nejvyšší soud se na č. l. 13-15 touto otázkou velice podrobně zabýval a námitku přesvědčivě vyvrátil. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k této argumentaci cokoli dodávat, zvláště když stěžovatel i v tomto směru nabízí pouze vlastní skutková tvrzení.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o údajné podjatosti dozorujícího státního zástupce JUDr. Jana Adama, Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by bylo možno považovat za natolik výrazné, aby mohly vyvolávat pochybnosti o nestrannosti dozorujícího státního zástupce. Stěžejním argumentem stěžovatele je již zmíněné pochybení tohoto státního zástupce spočívající v nepřipuštění položení otázek obviněnému N. Chybný postup orgánu činného v trestním řízení ovšem nemůže sám o sobě představovat důvod pro závěr o podjatosti. Ve zbytku odkazuje Ústavní soud na č. l. 8-9 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kde podrobně vysvětlil důvody pro odmítnutí námitky stěžovatele ohledně údajné podjatosti dozorujícího státního zástupce.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu