ECLI:CZ:US:2020:1.US.2474.20.1
sp. zn. I. ÚS 2474/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 142/2020-23490 ze dne 30. června 2020, Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 50/2017-23442 ze dne 28. května 2020 a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové č. j. OKFK-2839-2005/TČ-2012-252301, č. j. OKFK-2839-2008/TČ-2012-252301, č. j. OKFK-2839-2011/TČ-2012-252301, č. j. OKFK-2839-2012/TČ-2012-252301 a č. j. OKFK-2839-2013/TČ-2012-252301, všech ze dne 20. ledna 2015, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Hradci Králové a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), rozhodla o zajištění náhradní hodnoty - peněžních prostředků (usnesením č. j. OKFK-2839-2005/TČ-2012-252301, č. j. OKFK-2839-2008/TČ-2012-252301, č. j. OKFK-2839-2012/TČ-2012-252301 a č. j. OKFK-2839-2013/TČ-2012-252301) a nemovitostí (č. j. OKFK-2839-2011/TČ-2012-252301). Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") svým usnesením žádost stěžovatele o zrušení uvedených zajištění zamítl; Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti napadeným rozhodnutím, neboť zajištění náhradní hodnoty trvá déle než pět let, aniž by se orgány veřejné moci řádně zabývaly materiálními podmínkami, za nichž by bylo možno považovat zajištění za zákonné. Podle stěžovatele napadená soudní rozhodnutí nereflektují judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 24/17 ze dne 11. září 2018 (N 210/87 SbNU 429), sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. srpna 2017 (N 157/86 SbNU 589)], nejsou dostatečně odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná. K délce řízení odkazuje stěžovatel na nálezy sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. března 2018 (N 46/88 SbNU 623) a sp. zn. III. ÚS 2952/16 ze dne 26. září 2017 (N 178/86 SbNU 831), a dále na usnesení sp. zn. II. ÚS 353/17 ze dne 2. května 2017 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz). Podle usnesení sp. zn. I. ÚS 83/20 ze dne 4. února 2020 lze nepřiměřenou délku zajištění odvodit od výrazného překročení lhůty stanovené pro omezení osobní svobody (§72a trestního řádu); podle stěžovatele jde o překročení maximální doby stanovené v §72a odst. 1 písm. d) trestního řádu v trvání čtyř let, a proto je považuje za nepřiměřené.
3. Podle stěžovatele není ani zřejmé, do jaké míry je v současné době zajištění proporcionální, znemožňuje-li stěžovateli vést normální rodinný život a omezuje-li jeho schopnost efektivně hradit náklady obhajoby; zpochybňuje zesílenou legitimitu zajištění, jak ji tvrdí soud prvního stupně, která je podle jeho přesvědčení v rozporu s presumpcí neviny. Podle stěžovatele musí zajištění náhradní hodnoty obstát v přísnějším testu přiměřenosti, jež musí mít oporu ve spisu bez nepřiměřené a svévolné aplikace. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že napadená usnesení zasáhla do jeho práv zakotvených v čl. 4 odst. 1 a 4, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a proto požaduje jejich zrušení.
4. Předně Ústavní soud uvádí, že zrušení usnesení policejního orgánu se stěžovatel domáhá opakovaně, dříve též ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2508/18, odmítnutou usnesením ze dne 13. listopadu 2018. Podle §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje - takovým prostředkem nový návrh na zrušení (pravomocného) rozhodnutí není. S ohledem na uvedené lze bez dalšího šetření uzavřít, že byla-li napadená rozhodnutí policejního orgánu doručena před podáním ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 2508/18, je opětovný návrh na jejich zrušení podaný po uplynutí zákonné lhůty, a proto je v této části ústavní stížnost nutno odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou.
5. Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat, nevybočí-li z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Úkolem obecných soudů je zkoumat a posuzovat, jsou-li podmínky pro aplikaci toho kterého právního institutu a své úvahy musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani případné porušení běžných práv a zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, či dokonce libovůle, což v nyní projednávané věci nezjistil.
6. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je patrné, že obecné soudy se žádostí o zrušení zajištění zabývaly opakovaně, s přihlédnutím k aktuálnímu procesnímu stádiu, a dospěly k závěru, že nenastaly okolnosti, které by zrušení zajištění opodstatňovaly; podezření, že jde o výnos z trestné činnosti, trvá a nebylo v průběhu řízení oslabeno.
7. Jakkoliv má více než pětileté omezení v dispozici s penězi i nemovitostí na stěžovatele zjevně dopad, nelze bez dalšího přijmout jím předestřenou interpretaci judikatury Ústavního soudu. Neexistuje jednoduše definovatelná doba (lhůta), jejíž překročení je automaticky protiprávní; dovolává-li se stěžovatel nejnovějšího usnesení sp. zn. I. ÚS 83/20 odvozující nepřiměřenost délky zajištění od omezení osobní svobody podle §72a trestního řádu, je nutno poukázat i na v něm uvedené případy, popisující extrémní, a tedy nepřípustné doby zajištění - jde o dobu šesti let, v jejímž průběhu nebylo ani ukončeno přípravné řízení a podána obžaloba [nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2008 (N 25/48 SbNU 291)], a dvanácti let, v jejichž průběhu nebylo pravomocně ukončeno řízení před obecnými soudy (nález sp. zn. II. ÚS 1367/17). Stěžovatel byl omezen v dispozici s penězi a nemovitostí usneseními ze dne 20. ledna 2015, obžaloba na stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku byla podána dne 25. dubna 2017 (sp. zn. 3 T 50/2017), přičemž řízení před soudem prvního stupně ještě není ukončeno. V postupu obecných soudů nelze spatřovat protiprávnost postupu či nedůvodné průtahy (což ani stěžovatel ve vztahu k řízení ve věci samé nenamítá), jako například ve věci sp. zn. III. ÚS 2952/16.
8. Stěžovatel své námitky zakládá výhradně na přesvědčení o nepřiměřenosti trvání omezení; obecné soudy však nevychází jen z hlediska času, ale zohledňují i další podstatné okolnosti, a proto jejich závěr o neoslabení podezření nelze považovat za stěžovatelem tvrzený hrubý zásah do jeho zaručených práv. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje stěžovateli, že o jeho návrhu bude rozhodovat procesním předpisem předem definovaný orgán (soud) podle předem stanovených pravidel - toto právo nebylo stěžovateli upřeno, stejně jako právo na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy); uvedená práva nezaručují účastníkovi (a ani nemohou), že výsledek jím iniciovaného řízení bude zcela odpovídat jeho očekávání. Z ústavní stížnosti ani není patrné, že by stěžovateli uložená povinnost strpět omezení byla zneužita k jinému účelu (čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny), omezení v nakládání s majetkem proběhlo zákonem stanoveným postupem a jeho trvání nelze považovat za nepřiměřené probíhajícímu trestnímu řízení. Dočasné omezení nepředstavuje nezvratný zásah do ústavně chráněných vlastnických práv (čl. 11 odst. 1 Listiny) - v porovnání s veřejným zájmem na řádném dokončení trestního řízení včetně zabezpečení a dosažitelnosti majetku pro případ uložení majetkového trestu nebo ochranného opatření.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu do jeho základních práv a z napadených usnesení nevyplývá ani výkladová či aplikační libovůle v postupu obecných soudů. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh směřující proti rozhodnutím obecných soudů odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu