ECLI:CZ:US:2020:1.US.83.20.1
sp. zn. I. ÚS 83/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti JMG Global Trade s.r.o., se sídlem Praha 2, Italská 1205/10, zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2019 č. j. 1 Nt 5072/2019-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 4. 9. 2019 č. j. KRPA-184509-201/TČ-2018-001291 policejní orgán nevyhověl žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na jejích účtech, které bylo provedeno usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. 1 KZN 218/2018. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že další trvání zajištění jejích peněžních prostředků je nepřípustné s ohledem na dosavadní dobu trvání tohoto zajištění a na průtahy v trestním řízení a nečinnost orgánů činných v trestním řízení. Zásah do jejího vlastnického práva podle ní nemůže obstát v testu proporcionality. Uvádí, že policejnímu orgánu se po více než roce a půl prověřování trestné činnosti nepodařilo objasnit skutečnosti zakládající podezření, že se stal trestný čin a spáchala jej určitá osoba, neboť stále nebylo vůči žádné osobě zahájeno trestní stíhání. Omezování svého vlastnického práva poměřuje s ohledem na maximální dobu trvání vazby a dovozuje, že zajištění peněžních prostředků v její věci již více než dvojnásobně překročilo tuto dobu. Poukazuje na to, že policejní orgán, ani soud v napadeném usnesení neprokázali, že v dané trestní věci dochází k určitému konkrétnímu postupu a vyjadřuje přesvědčení, že v této věci se reálně neděje vůbec nic. Má tedy za to, že dochází ke zcela nepřijatelným průtahům, z nichž vyplývá, že další trvání zajištění nemůže obstát.
Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že jí je trvale odpíráno nahlížení do spisu, přestože je nepochybně osobou, která ve smyslu §65 odst. 1 věta poslední trestního řádu potřebuje nahlížení do spisu k uplatnění svých práv. Poukazuje na vyrozumění dohledové státní zástupkyně, která podle ní nijak nevysvětluje, proč stěžovatelka není osobou, která nahlížení do spisu potřebuje k uplatnění svých práv. Namítá rovněž, že ve věci rozhodoval vyloučený policejní orgán, což dovozuje z toho, že svou žádost o zrušení zajištění opírala o průtahy v přípravném řízení, takže policejní komisařka nemohla být nestranná, protože má osobní zájem na tom, aby v její věci průtahy zjištěny nebyly. Napadené usnesení považuje stěžovatelka za zcela nepřezkoumatelné, povrchní a generalizující, mj. s ohledem na to, že se Obvodní soud pro Prahu 2 nijak nevypořádal s její argumentací týkající se uvedené podjatosti policejního orgánu a porušení procesních práv způsobeným odpíráním nahlížení do spisu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ústavní soud dále připomíná, že trvání zajištění peněžních prostředků stěžovatelky v dané trestní věci již bylo předmětem přezkumu, přičemž ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti předchozímu zamítnutí její žádosti o zrušení tohoto zajištění byla usnesením sp. zn. II. ÚS 2958/19 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Z citovaného usnesení je navíc zřejmé, že námitky, které stěžovatelka uváděla v této své předchozí ústavní stížnosti, se v převážné míře shodují s těmi, o něž opírá svou aktuální ústavní stížnost.
Stejně jak to učinil již v citovaném usnesení, i v nyní projednávané věci musí Ústavní soud konstatovat, že o neproporcionální délce trvání zajištění peněžních prostředků lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. §72a trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17).
V posuzovaném případě trvalo zajištění peněžních prostředků stěžovatelky (posuzováno k době vydání napadeného usnesení) necelých šestnáct měsíců. Tuto dobu Ústavní soud ani tentokrát nepovažuje za nepřiměřenou, a to i s ohledem na výše zmíněné lhůty stanovené v §72a trestního řádu pro omezení osobní svobody. Ústavní soud k tomuto závěru dospěl s ohledem na složitost objasňování dané trestní věci, která vyplývá především ze skutečnosti, že prověřovaná trestná činnost měla být spáchána na úkor zahraniční společnosti, což je spojeno s nutností využití mezinárodní právní pomoci. Tuto okolnost Obvodní soud pro Prahu 2 v napadeném usnesení výslovně zmínil a lze ji nesporně považovat za relevantní důvod trestního řízení nikoliv hladkého, ale časově náročnějšího průběhu. Mj. z tohoto důvodu Ústavní soud nepovažuje napadené usnesení za nepřezkoumatelné, neboť i přes určitou strohost a vady je z něj spolehlivě seznatelné, z jakých důvodů tento soud považoval další trvání zajištění peněžních prostředků za nezbytné.
Také ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se údajného zkrácení jejích práv odepřením nahlížení do spisu Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 2958/19, v němž byla tato námitka odmítnuta. Ústavní soud neshledává důvody pro přehodnocení tohoto názoru a pouze pro úplnost uvádí, že opodstatněnost odepření nahlížení do spisu přesvědčivě a racionálně odůvodnila státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ve svém vyrozumění ze dne 22. 11. 2019 č. j. 3 KZN 1060/2019-11, o vyřízení podnětu k výkonu dohledu nad postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, které tvořilo přílohu ústavní stížnosti. Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že státní zástupkyně nijak nevysvětlila, proč stěžovatelka není osobou, která nahlížení do spisu potřebuje k uplatnění svých práv. Státní zástupkyně totiž tuto skutečnost zcela akceptovala (srov. č. l. 2 vyrozumění), nicméně správně upozornila, že osoby zmíněné v §65 odst. 1 věta poslední trestního řádu mohou v přípravném řízení nahlížet do spisu pouze se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu. Zároveň srozumitelně vyložila důvody, kvůli kterým stěžovatelce nelze takový souhlas udělit (srov. č. l. 3-4 vyrozumění).
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku stěžovatelky směřující proti údajné podjatosti policejní komisařky, která nevyhověla jejímu návrhu na zrušení zajištění peněžních prostředků. Skutečnost, že stěžovatelka brojila proti průtahům v trestním řízení, nemůže bez dalšího zakládat pochybnosti o nestranném rozhodování pro poměr k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, neboť takto by kterýkoli subjekt řízení mohl diskvalifikovat určitý orgán z rozhodování v dané věci jen tím, že by před vydáním příslušného rozhodnutí namítal nezákonnost či nesprávnost dosavadního postupu tohoto orgánu. Není od věci připomenout, že důvody k pochybnostem o nestrannosti nebyly shledány ani v případech některých výrazně intenzivnějších námitek vznesených proti orgánu, který řízení vedl (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/15).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu