ECLI:CZ:US:2020:1.US.2475.20.1
sp. zn. I. ÚS 2475/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, směřující proti usnesení policejního orgánu ze dne 20. 1. 2015, č. j. OKFK-2839-2009/TČ-2012-252301, usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 202, č. j. 3 T 50/2017-23445, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 10 To 143/2020-23493; za účasti policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové, Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v petitu podané ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Hradec Králové (dále jen „policejní orgán“), Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové. Má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelce bylo v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 50/2017 pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, kterého se měl dopustit jako jeden z obviněných také její manžel, zajištěno jako náhradní hodnota několik nemovitostí. K jejich zajištění došlo napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 20. 1. 2015, č. j. OKFK-2839-2009/TČ-2012-252301, s tím, že je ve věci dáno důvodné podezření, že jsou předmětné nemovitosti výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka podala dne 2. 4. 2020 žádost o zrušení tohoto zajištění, kterou Okresní soud v Hradci Králové zamítl; proti rozhodnutí o této žádosti podala stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. V prvé řadě namítá, že předmětné nemovitosti jí byly zajištěny nezákonně, protože nemá povinnost strpět zajištění původní věci z důvodu, že v dané trestní věci není obviněná a tyto nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví už od roku 2005, kdy stran těchto nemovitostí došlo ke zúžení společného jmění manželů ve formě notářského zápisu. Podle stěžovatelky jí také zajištění jedné z nemovitostí, ve které má rodinnou domácnost, znemožňuje vést normální rodinný život, protože nemůže s touto nemovitostí disponovat. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu také poukazuje na skutečnost, že zajištění trvá již déle než pět let, což představuje nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva z časového hlediska. Dále stěžovatelka namítá, že se policejní orgán ani obecné soudy řádně a materiálně nezabývaly podmínkami, za kterých by zajištění předmětných nemovitostí bylo možno považovat za zákonné, zejména pak souvislostí s předmětnou trestní věcí. Podle stěžovatelky v napadených usneseních absentují jakékoli úvahy, proč by tyto podmínky měly být splněny i za současného stavu, kdy zajištění trvá déle než pět let. V nedostatečném odůvodnění a nepřezkoumatelnosti usnesení obecných soudů, kdy se tyto nevypořádaly ani s právní argumentací stěžovatelky, ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Před vlastním posouzením obsahu ústavní stížnosti zkoumal Ústavní soud splnění procesních podmínek a dospěl k závěru, že v části napadající usnesení policejního orgánu ze dne 20. 1. 2015, č. j. OKFK-2839-2009/TČ-2012-252301, je třeba návrh odmítnout jako opožděný ve smyslu ustanovením §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Usnesení policejního orgánu bylo vydáno již v roce 2015 a je tak zřejmé, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí již dávno uplynula.
6. Jinak byla ústavní stížnost podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Jde však o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, které jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení (např. porušení ústavních procesních principů nebo extrémní rozpor závěrů obecných soudů se zjištěným skutkovým stavem), a které nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
9. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i v případě rozhodování o dočasných majetkových zajišťovacích institutech upravených v §79a a násl. trestního řádu. Při posuzování jejich ústavnosti přitom Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění věcí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva s majetkem tak, aby nemohl být zneužit. Cílem sledovaným právní úpravou je mj. snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
10. Právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jehož se stěžovatelka dovolává, není právem absolutním a stát do něj může za splnění určitých podmínek zasahovat. Jedním z možných zásahů je právě zajištění, které lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Současně lze v případech, kdy nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, zajistit náhradní hodnotu. V nyní projednávané věci stěžovatelky byly předmětné nemovitosti zajištěny jako náhradní hodnota podle ustanovení §79g trestního řádu. Ústavní soud v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici.
11. Výklad "zjištěných skutečností", odůvodňujících zajištění dle §79f trestního řádu, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález ze dne ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07). Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci zmiňovaných orgánů, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Z dočasného a preventivního charakteru zajišťovacích institutů také vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují použití těchto institutů, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. výše citovaný nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13). Rozhodování o zajištění je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že výše uvedená kritéria byla v tomto případě naplněna.
13. Námitku stěžovatelky spočívající v tom, že zajištění nesplňuje požadavky zákonnosti, Ústavní soud neshledal důvodnou. Napadená usnesení zákonný podklad nepostrádají, když zajištění nemovitostí probíhá v režimu podle §79d trestního řádu, a je o nich rozhodováno orgány v souladu s odst. 1 tohoto paragrafu. Obecné soudy ve svých usneseních dostatečně odůvodnily, na základě jakého zákonného důvodu i na základě jakých skutkových zjištění byly nemovitosti stěžovatelky zajištěny. Aniž by Ústavní soud přezkoumával skutkové závěry obecných soudů (což mu zásadně nepřísluší), zejména z bodu 11 usnesení Okresního soudu v Hradci Králové vyplývají skutečnosti, které odpovídají vyššímu stupni pravděpodobnosti nezbytnému pro naplnění zákonných podmínek pro zajištění těchto nemovitostí jako náhradní hodnoty – konkrétně pak skutečnost, že dne 2. 2. 2011, tedy v době v době páchání tvrzené trestné činnosti, došlo k jednorázovému doplacení hypotečního úvěru částkou ve výši 3 589 399 Kč. Pokud se orgány činné v trestním řízení domnívají, že vzhledem k časové souvislosti s tvrzenou trestnou činností mohl být hypoteční úvěr doplacen za prostředky, které představovaly výnos z trestné činnosti, a na základě toho rozhodly o zajištění nemovitostí, resp. o dalším trvání tohoto zajištění, nelze v tomto postupu shledat z ústavního hlediska cokoliv závadného. V případě stěžovatelky není rozhodné, k jakému časovému okamžiku nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví, protože jí byly zajištěny jako náhradní hodnota. Obecné soudy tak dodržely obecné principy dané pro rozhodnutí o zajištění věcí a pro jejich přezkum a ve výkladu použitých právních norem Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.
14. Pokud jde o tvrzenou nepřiměřenost zajištění z časového hlediska, stěžovatelčina teze, že přiměřenost zásahu do jejích základních práv v podobě zajištění jejího majetku má své časové limity, kterou podpořila odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2952/16, a ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17), je samozřejmě v obecné rovině správná. Potvrzuje to nejnověji také nález ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 818/20. Z této judikatury vyplývá, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho, protože plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce.
15. Otázka přiměřenosti z časového hlediska však nemůže být hodnocena izolovaně bez návaznosti na konkrétní okolnosti každého případu a z rozhodovací činnosti Ústavního soudu nevyplývají žádné konkrétní lhůty, do níž by muselo dojít k vydání meritorního rozhodnutí či od které je třeba vždy posuzovat délku zajištění jako nepřiměřenou. Těmito lhůtami nejsou ani lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. §72a trestního řádu), jak namítá stěžovatelka s odkazem na usnesení ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 83/20, protože tyto lhůty mohou sloužit toliko jako "odrazový můstek" pro další úvahy zohledňující konkrétní okolnosti daného případu. Navíc nelze pominout ani podstatný rozdíl mezi omezením dispozičního práva k majetkovým hodnotám a omezením osobní svobody, kdy toto omezení je svou povahu daleko intenzivnější a právě vzhledem k tomu jsou v trestním řádu stanoveny nepřekročitelné lhůty jeho trvání.
16. Pokračující zajištění majetkových hodnot je důvodné tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti odůvodňující naplnění výše vyloženého smyslu a účelu zajištění, které převažují nad pravidlem respektování ústavně zaručeného vlastnického práva. Při posuzování přiměřenosti tohoto zásahu z časového hlediska rušil Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zejména v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu v předsoudním stadiu, kdy v samotném průběhu trestního řízení docházelo k neodůvodněným průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení a od jeho zahájení nedošlo v podstatě k žádnému posunu ve vyšetřování předmětné trestné činnosti (viz nálezy ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07).
17. Dobu trvání trestního řízení v této věci nelze podle Ústavního soudu, který si je vědom toho, že se ochrany svých práv dovolává osoba, proti které není a nebylo vedeno trestní stíháno, považovat za zanedbatelnou. Pokud však obecné soudy odůvodnily další trvání zajištění tím, že se jedná o trestní věc značně složitou a rozsáhlou (z jejich rozhodnutí vyplývá, že v ní figuruje několik obviněných, kteří se měli dopustit závažné hospodářské trestné činnosti a způsobit tak škodu v řádech desítek až stovek milionů korun), která se nachází již ve stadiu hlavního líčení, kdy bylo třeba vyslechnout několik svědků a znalců a kdy zbývá provést pouze listinné důkazy, považuje tyto okolnosti Ústavní soud z hlediska ústavnosti za dostatečné k odůvodnění doby trvání zajištění. Okresní soud v Hradci Králové v bodě 12. svého usnesení poukazuje i na další objektivní komplikace (opakovaná změna obhájce jednoho z obviněných, v poslední době také vyhlášení nouzového stavu) při nařizování hlavních líčení, které prodloužily délku trestního řízení před soudy. Naopak z ničeho nevyplývá, že by tato délka byla způsobena neodůvodněnými průtahy či pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení; koneckonců to netvrdí ani stěžovatelka. Provedeným dokazováním podle obecných soudů dosud nebylo vyvráceno, že zajištěné nemovitosti byly zhodnoceny za prostředky, které mohou být výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti správně poukazuje na obecnou povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat tvrzené skutečnosti, tato je však právě v případě zajišťovacích institutů (jak bylo uvedeno výše) zmírněna a nelze na tyto orgány klást přemrštěné požadavky. Pokud ani sama stěžovatelka netvrdí jakékoliv konkrétní skutečnosti vyvracející takové podezření (jak tomu bylo např. v případě nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 24/17), není čeho vytýkat úvahám obecných soudů o trvání původních důvodů zajištění nemovitostí.
18. Užívat zajištěné nemovitosti k rodinnému bydlení i k jiným účelům navíc může stěžovatelka bez omezení i nadále; v důsledku zajištění je stěžovatelce pouze zakázáno se zajištěnými nemovitostmi disponovat. Stěžovatelka však žádné konkrétní skutečnosti, proč jí takový zákaz znemožňuje vést normální rodinný život, ani netvrdí.
19. Při porovnání dočasného omezení v podobě zajištění nemovitostí, které nepředstavuje neodčinitelný zásah do stěžovatelčina vlastnického práva, s veřejným zájmem na řádném provedení daného trestního řízení a s požadavkem na zabezpečení dosažitelnosti majetku pro účely případného výkonu trestu či ochranného opatření v podobě odčerpání majetku jako výnosu z trestné činnosti, tak dospěl Ústavní soud k závěru, že přiměřená rovnováha mezi těmito hodnotami nebyla porušena.
20. Z výše uvedeného také vyplývá, že ani v procesním postupu obecných soudů nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
21. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení policejního orgánu jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu