ECLI:CZ:US:2020:1.US.2486.20.1
sp. zn. I. ÚS 2486/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIACHLAD spol. s r. o., Možného 794/15, Praha 6, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 Afs 81/2020-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 8. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka vykázala v daňovém přiznání pro daň z příjmu právnických osob (dále jen "DPPO") za zdaňovací období roku 2013 daňovou ztrátu, která byla vyměřena platebním výběrem ze dne 11. 4. 2014. Finanční úřad pro Hlavním město Prahu zahájil dne 25. 11. 2015 u stěžovatelky daňovou kontrolu pro DPPO za rok 2013. V průběhu daňové kontroly vznikl spor mezi stěžovatelkou a správcem daně o to, zda správce daně je oprávněn provádět daňovou kontrolu pro DPPO za rok 2013 i po uplynutí tříleté lhůty.
Stěžovatelka podala v roce 2019 správní žalobu k Městskému soudu v Praze proti nezákonnému zásahu správce daně, neboť měla za to, že v souladu s ustanovením §148 odst. 1 a 3 daňového řádu je zahájení daňové kontroly první skutečnost, která přerušuje běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně z příjmů a zahajuje běh tříleté prekluzivní lhůty pro stanovení daně, která uběhla dne 25. 11. 2018. Městský soud žalobu stěžovatelky svým rozsudkem ze dne 16. 3. 2019, čj. 11 A 51/2019-37, zamítl. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatelky dospěl k závěru, že zahájením daňové kontroly u stěžovatelky dne 25. 11. 2015 pro DPPO za rok 2013, v němž byla vyměřena daňová ztráta, začala běžet nová osmiletá prekluzivní lhůta pro stanovení daně, po kterou správce daně může vést daňovou kontrolu. Její běh tedy skončí až dne 25. 11. 2013.
Stěžovatelka se způsobem výpočtu prekluzivní lhůty nesouhlasila a přednesla vlastní výklad dotčených zákonných ustanovení. Dle jejího názoru došlo v řízení k porušení principu právní jistoty, neboť každý z orgánů státní moci, který ve věci stěžovatelky rozhodoval (správní orgán, Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud) měl na způsob výpočtu shora zmíněné lhůty odlišný právní názor. Tím se stěžovatelka dostala do stavu právní nejistoty a nepředvídatelnosti práv a povinností. Podle stěžovatelky je osmiletá prekluzivní lhůta pro stanovení daně z příjmů extrémně dlouhá. Rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný a rozporný s principem in dubio pro libertate. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jejími stěžejními námitkami, jež se týkaly výpočtu sporované lhůty před a po zahájení daňové kontroly.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
Namítá-li stěžovatelka, že každý ze státních orgánů, jež rozhodoval v její věci, dospěl stran sporované lhůty k jinému závěru, nelze tento stav považovat za optimální. Právní jistota účastníků řízení představuje jeden z principů právního státu, přičemž je na správních, resp. soudních orgánech, aby svojí činností přispívaly k naplnění všech komponent spravedlivého procesu. Nicméně je to právě Nejvyšší správní soud, jenž je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje v podstatě tytéž argumenty, se kterými se správní soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky v ústavní stížnosti přitom byly stěžovatelce (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.
S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu