ECLI:CZ:US:2020:1.US.2488.20.1
sp. zn. I. ÚS 2488/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti H. H., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2020 č. j. 11 Co 29/2020-870, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o změnu výživného.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 12. 2019 č. j. 3 P 292/2018-752 byl zamítnut návrh otce na snížení výživného a vyživovací povinnost otce k nezletilé dceři byla s účinností od 1. 9. 2019 zvýšena z částky 5 000 Kč na částku 5 500 Kč. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že výživné od 1. 11. 2019 snížil na částku 3 500 Kč měsíčně a návrh matky na zvýšení výživného zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že od naposledy zjišťovaných poměrů v říjnu 2018 došlo k datu 1. 9. 2019 k jejich změně, neboť nezletilá dcera nastoupila do základní školy, zvýšil se příjem matky z invalidního důchodu o cca 2 000 Kč měsíčně, dále matka pobírá na nezletilou příspěvek na péči v částce 3 300 Kč měsíčně, k němuž nebylo dosud přihlíženo, neboť matka jej neuvedla a ke změně poměrů došlo i u otce, jehož celkové měsíční příjmy jsou nižší, nežli v době poslední úpravy výživného. Soudy při předchozí úpravě ani nevzaly v úvahu, že oba rodiče mají další vyživovací povinnost, kdy otec přispívá na potřeby svého zletilého syna částkou 3 000 Kč a matka má v péči dosud nezletilého syna (17,5 roku), na kterého bylo soudem určeno výživné v červnu 2005 v částce 2 000 Kč měsíčně (přičemž matka od jeho 3 let nežádala o jeho zvýšení).
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že nebylo provedeno řádné dokazování ohledně výdělkových a majetkových poměrů a schopností otce. Uvádí, že rozporovala tvrzení otce o snížení jeho příjmů a k tomuto tvrzení navrhovala relevantní důkazy (zejména účetnictví a daňové přiznání), kterými se však odvolací soud žádným způsobem nezabýval, přičemž svůj postup neodůvodnil. Odůvodnění soudního rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud pro posouzení majetkových poměrů otce nevzal v úvahu všechna potřebná hlediska.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši a zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu. A to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a relevantním skutkovým okolnostem věnoval odpovídající pozornost, kdy je posuzoval z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci. Ústavní soud se neztotožňuje s přesvědčením stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že se námitkami stěžovatelky patřičně zabýval a své závěry dostatečně odůvodnil.
Soud zřetelně vysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k dalšímu dokazování, mj. poukázal na to, že otcovy příjmové i majetkové poměry byly podrobně zkoumány při poslední úpravě výživného (v říjnu 2018), stejně jako situace společnosti, v níž otec vlastní obchodní podíl a jejímž je jednatelem. Soud považoval za nadbytečné se zabývat podrobným zkoumáním účetnictví, neboť za jeden rok nemohla společnost doznat žádných významnějších změn. V souvislosti s epidemiologickou situací a vyhlášením nouzového stavu naopak došlo od poloviny března 2020 v podstatě k úplnému zastavení ekonomiky a v návaznosti na to i k zastavení činnosti této společnosti, kdy i podání daňového přiznání bylo v souvislosti s popsaným stavem odloženo. Odvolací soud rovněž objasnil, proč v daném případě nelze aplikovat ust. §916 občanského zákoníku, neboť otec prokázal své skutečné příjmy a své majetkové poměry. Dále uvedl, že nebylo také prokázáno, že by se otec vzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu a na místě není ani aplikace ust. §913 odst. 2 občanského zákoníku, tedy nelze vycházet z tzv. potenciálního příjmu povinného rodiče.
Za dané situace, kdy poměry obou rodičů i nezletilé byly dostatečně zjištěny a jsou odpovídajícím podkladem pro rozhodnutí o úpravě výživného, Ústavní soud v postupu soudu neshledal pochybení, jež by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti. Odvolací soud svá rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikovaly.
Pokud jde o poukazy na judikaturu, Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu