ECLI:CZ:US:2020:1.US.2562.19.2
sp. zn. I. ÚS 2562/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019 č. j. 7 Tdo 13/2019-52, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2017 č. j. 7 To 187/2017-2059 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 2017 č. j. 3 T 102/2015-2008, a ústavní stížnosti stěžovatelky T. B., zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem Heršpická 83/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019 č. j. 7 Tdo 13/2019-52, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2017 č. j. 7 To 187/2017-2059 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 2017 č. j. 3 T 102/2015-2008, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Dne 5. 8. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele M. O. (evidována pod sp. zn. I. ÚS 2562/19), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dne 26. 8. 2019 Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatelky T. B. (evidován pod sp. zn. II. ÚS 2802/19) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodlo dne 17. 9. 2019 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2562/19.
3. Stěžovatelé O. a B. napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních základních práv garantovaných v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 102/2015, v bodě I./I. výroku o vině uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství, kterého se dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) obviněný O. vymyslel a zorganizoval plán vysazení vinic v Městysi T. a za tímto účelem v přesně nezjištěné době vyhledal obviněnou B., svou dceru, jejímž prostřednictvím, s jejím vědomím a za její součinnosti pak celou záležitost zrealizoval. Obviněná B. pak z jeho popudu, jakožto zemědělská podnikatelka, jejíž podnikatelské oprávnění vzniklo teprve dne 28. 4. 2011, objednávala zboží a služby, kdy zaplacení úhrady záloh za objednané zboží zajišťoval obviněný O., ten také sám jednal s poškozenými a projednával veškeré podmínky obchodu jako zplnomocněný zástupce své dcery. Obviněná B. po obdržení finančních prostředků z dotací pak veškeré tyto peníze poukazovala obviněnému O., ačkoliv od počátku věděli, že ani jeden z nich s ohledem na jejich finanční situaci není schopen uhradit zbytek kupní ceny. Obviněný O. měl množství nesplacených závazků staršího data mnoho let po splatnosti, obviněná B. neměla několik let stabilní příjem, takže si byli vědomi toho, že i v případě, že by obdrželi slíbené dotace, budou muset hradit své starší závazky. Tuto skutečnost poškozeným nesdělili, naopak je ubezpečovali, že své závazky vůči nim splní, jakmile obdrží dotace.
5. V bodě I./II. výroku o vině pak byl obviněný O. sám uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Protiprávního jednání se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době ode dne 31. 8. 2012 jako starosta Městyse T. poté, co přijal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 8. 2012 od poškozeného celou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč v hotovosti za prodej nemovitostí (pozn. z majetku městyse), téhož dne použil část z těchto peněz ve výši 238 434 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorského úřadu Brno-město a část ve výši 550 776 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorského úřadu Olomouc a zbylou část převzatých peněz ve výši 210 790 Kč nevložil na bankovní účet městyse ani do pokladny městyse, ač tak byl povinen učinit. Tuto část peněz si ponechal ve své dispozici pro vlastní potřebu. Tímto jednáním způsobil městysi škodu 210 790 Kč, čímž zároveň porušil povinnosti vyplývající z jeho postavení starosty městyse jako úředníka územního samosprávného celku stanovené v §16 odst. 1 písm. f), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků.
6. Za jednání pod bodem I./I. výroku o vině byla obviněná B. odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 4 let.
7. Za jednání pod bodem I./I. a II. výroku o vině byl obviněný O. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem.
8. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného městyse na náhradu škody.
9. Výrokem pod bodem II. rozsudku okresního soudu pak bylo rozhodnuto podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného O. obžaloby, a to za jednání uvedené v bodě II.-VIII. obžaloby, protože v žalobním návrhu uvedené skutky nejsou trestnými činy.
10. Proti shora citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněné B. doplnil výrok o trestu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku o povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř., pak ohledně obviněného O. zrušil rozsudek v celé zprošťující části a věc v tomto rozsahu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně. Odvolání obou obviněných krajský soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
11. Oba obvinění podali řádně a včas dovolání proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, ve kterém shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 15. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 13/2019-52, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jejich právní závěry ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu jsou proto nesprávné. Navíc nevyhověly stěžovatelovým návrhům na výslech svědků.
14. Stěžovatel zdůrazňuje, že v žádném případě neměl v úmyslu uvést poškozené v omyl a také nikoho v omyl neuvedl. V době, kdy prostřednictvím své dcery, která nebyla do ničeho konkrétně zasvěcena a jednala pouze na jeho pokyny, uzavíral předmětné smlouvy, měl důvod spoléhat na zdroj financování, který měl bohatě pokrýt vznikající závazky. Tímto zdrojem byly dotace z Vinařského fondu, které mu následně byly v očekávané době a v dostatečné výši poskytnuty. Pokud následně nebyly použity na úhradu daných závazků, vyplynulo to až z vývoje situace, kdy bylo v řadu let probíhajícím exekučním řízení přistoupeno k vydání dražební vyhlášky na nemovitost ve vlastnictví stěžovatele a ten byl tak donucen použít finanční prostředky z dotací na úhradu exekuce. V tomto jeho následném rozhodnutí nelze spatřovat podvodný úmysl od počátku. Navíc ani v okamžiku, kdy takto peníze do dotací užil, neměl v úmyslu závazky poškozeným neuhradit. Svědek O. potvrdil jednání se stěžovatelem ve věci financování a koupi vinice za 12 mil. korun, a z potvrzení Spořitelního družstva ANO je zřejmé, že i s ním stěžovatel jednal o možnostech dalšího financování.
15. V souvislosti s tímto potvrzením navrhoval výslech S., který vydal uvedené potvrzení, a H., jejichž výslech měl potvrdit, že již v době uzavření smluv s poškozenými měl rozjednané další zdroje financování, což stěžovatel považuje za zásadní, má-li být posuzován jeho počáteční úmysl nedostát přijímaným závazkům. Soudům pak vytýká, že tento jeho návrh na výslech svědků odmítly se strohým odůvodněním, že by z jejich výslechu nic relevantního nebylo zjištěno. Nevyslechnutí uvedených svědků stěžovatel považuje za opomenuté důkazy a vadu řízení.
16. Skutkový stav zjištěný soudy podle stěžovatele neodpovídá nepřímému úmyslu, ale maximálně vědomé nedbalosti, která však vylučuje spáchání úmyslného trestného činu podvodu, když z něj lze dovodit pouze to, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že z dotace pokryje právě dluhy vůči poškozeným, a ne své ostatní dluhy. K tomu uvedl, že pokud je srozumění popisováno jako stav, kdy pachatel nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, tak on byl rozhodnut a počítal se zaplacením poškozeným z dotace, což záviselo na reálném očekávání jejího poskytnutí, když uměl splnit a splnil podmínky jejího poskytnutí, takže se prakticky jednalo o dotaci nárokovou. Další rozhodnutí záviselo na vůli stěžovatele. Ten byl jednoznačně rozhodnut dotaci použít pro úhradu dluhů poškozených.
17. Stěžovatele mrzí, že pohledávky poškozených nebyly uhrazeny. Pro realizaci jejich budoucí úhrady by podle názoru stěžovatele zcela jistě postačovala civilní cesta, kterou poškození ostatně využili. Nebylo přitom nutné použít i prostředky trestního práva.
18. K trestnému činu zpronevěry stěžovatel namítá vady právního posouzení. Uvedl, že soudy s ohledem na jimi zjištěný skutkový stav nesprávně konstatovaly, že byl naplněn znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, spočívající v "přisvojení si" cizí věci. Následně uvedl zejména obsáhlé skutkové námitky, když soudům vytýká, že jejich způsob hodnocení důkazů byl naprosto mimo jakékoliv zásady spravedlivého procesu a označil jej za svévoli, když při hodnocení důkazů dospěly podle něj k naprosto nesmyslnému závěru, že si z částky 1 mil. Kč od pana H. přivlastnil částku 210 790 Kč, tedy rozdíl mezi částkou 1 mil. Kč a částkami uhrazenými exekutorům vymáhajícím dluhy obce. K tomuto závěru soudy dospěly podle jeho názoru proto, že naprosto ignorovaly vše, co bylo předtím i potom, protože si nikdy neponechal žádné obecní prostředky. K tomu uvedl, že ke dni 31. 8. 2012 byla v pokladně městyse částka 800 000 Kč, tohoto dne obdržel navíc od pana H. částku 1 mil. Kč jako kupní cenu pozemků a téhož dne z ní uhradil závazky obce vymáhané ve dvou exekucích ve výši 238 434 Kč a 550 776 Kč. Účetní doklady o těchto úhradách předložil účetní obce, přičemž ji omylem nepředložil také doklad o příjmu částky 1 mil. Kč od pana H. Účetní si zřejmě nevšimla, že na dokladech o úhradách exekutorům byl uveden zdroj příjmů "prodej nemovitostí" a oba výdaje exekutorům tak zaúčtovala jako výdaje z pokladny, aniž by předtím zaúčtovala příjem 1 mil. Kč. Nevšimla si žádné nesrovnalosti, protože v pokladně byl i předtím dostatek prostředků k úhradě obou dluhů. Zbývající prostředky pak fyzicky vložil do pokladny (trezoru), ve kterém tak byla fakticky o 1 mil. Kč vyšší částka, než byla zaúčtovaná v účetnictví. Dne 4. 9. 2012 pak zaplatil 300 000 Kč D. za architektonickou studii, ale tento výdaj opět omylem nezavedl do účetnictví, takže poté byl faktický stav v pokladně vyšší o 700 000 Kč, než stav evidovaný v účetnictví. Na tento stav přišel s odstupem času, a aby se prostředky dostaly konečně do účetnictví, vyřešil to tak, že v roce 2013 tento faktický přebytek v pokladně vzal a vložil jej na účet obce s uvedením, že jde o peníze od pana H.
19. Stěžovatel uvedl, že ve skutečnosti tak v účetních záznamech po určitou dobu chybělo 300 000 Kč, nikoliv 210 790 Kč, v pokladně ale reálně přebývalo 700 000 Kč, a i pokud by si skutečně něco přisvojil, což popírá, tak by to rozhodně nebyla částka 210 790 Kč.
20. Soudům také vytýká, že neuvěřily výpovědi svědka D., který potvrdil, že pro obec studii zpracovával a dostal zaplaceno, tato studie existuje a byla předložena soudu spolu s účetními doklady o úhradě.
21. V době, kdy soudy rozhodovaly, v pokladně ani v účetnictví městyse již žádné finanční prostředky nechyběly. Adhezní výrok učiněný soudem prvního stupně je tak nadbytečný. Jeho splněním by mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení obce.
22. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým okolnostem proto stěžovatel shledává ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
23. I v případě, že by skutkové závěry soudů byly správné, nelze je podle stěžovatele podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, protože chybí znak "přisvojení si" svěřené věci, kterým je takové nakládání pachatele s věcí, které trvale vlastníka věci vyloučí z dispozice s touto věcí. Podle stěžovatele ale soudy bez dalšího činí rovnítko mezi tím, že něco bylo špatně zaúčtováno do účetnictví a tím, že si někdo ponechal nějaké peněžní prostředky.
24. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu nelze dospět k právnímu posouzení, jak jej učinil okresní soud a následně převzal i soud odvolací. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 2 Tz 146/2000) obecně uvedla, že pro uznání pachatele vinným z trestného činu podvodu je nezbytné, aby již od počátku jednal v úmyslu za odebrané zboží či služby nezaplatit. V případě, kdy dojde k následné změně okolností, na jejichž základě není pachatel schopen odebrané zboží či služby uhradit, nebo se až následně sám rozhodne je nezaplatit, nejedná se o trestný čin podvodu.
25. Konkrétně pak namítá, že ona sama při uzavírání smluv s nikým nejednala, u žádného jednání nebyla ani přítomna, když veškerá jednání s poškozenými obstarával její otec a pokud podepisovala smlouvy, činila tak na jeho popud. Otec jí představil projekt výsadby vinice s tím, že financování je zajištěno díky dotacím, o které si následně požádají, a má také zajištěné investory. Konkrétně jí uvedl svého známého O. Neměla důvod otci nevěřit.
26. Dále poukázala na to, že po uzavření smluv o dotace také požádala a byly jí také vyplaceny, a to v celkové výši 4 217 670 Kč, která podstatně převyšuje pohledávky poškozených. Peníze podle pokynu otce poslala na jím sdělený účet. Až poté zjistila, že investor do projektu nevstoupí a závazky nebude možné splnit. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním okresního soudu pak spatřuje v jeho argumentaci, že byla od počátku srozuměna s tím, že své závazky nesplní. Na základě nesprávných skutkových zjištění pak soud podle názoru stěžovatelky věc nesprávně právně posoudil. Pro podřazení pod skutkovou podstatu zločinu podvodu totiž chybí naplnění subjektivní stránky, když z žádného důkazu nevyplývá, že by od počátku jednala v úmyslu nedostát svým závazkům a tento závěr nemůže odůvodnit skutečnost, že při uzavírání smluv byly proti ní vedeny exekuce nebo že byla v té době nezaměstnaná.
Fakt, že dotace byly následně použity na jiný účel než úhradu předmětných závazků, nemůže odůvodnit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.
27. Věc je podle jejího názoru obchodní povahy a neměla být řešena v trestním řízení. V dalším stěžovatelka uplatňuje obdobné námitky jako obviněný O.
28. Ústavní soud dospěl, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení ani jeho výsledek postiženy nejsou. Stěžovatelé znovu opakují svou již dříve uplatněnou argumentaci, s níž se obecné soudy řádně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí podrobně vypořádaly. Opakovaný projev nesouhlasu stěžovatelů s podloženými logickými závěry obecných soudů nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
29. Své námitky o tom, že soudy z provedených důkazů učinily nesprávná skutková zjištění, přičemž tento stav by ve své extrémní poloze mohl být považován za vadu, která se svou intenzitou dotýká ústavní roviny [např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] stěžovatel uvádí tvrzením, že v době sjednávání smluv prostřednictvím stěžovatelky neměl v úmyslu uvést poškozené v omyl a také nikoho v omyl neuvedl. Nutnost použít vyplacenou dotaci jinak než na úhradu závazků vůči poškozeným údajně vyplynula až později z vývoje situace. Stěžovatelka svou obhajobu staví na tvrzení, že nebylo prokázáno, že by o nesplnitelnosti závazků hned v počátku věděla, neboť plně spoléhala na ujištění svého otce (stěžovatele).
30. Obecné soudy na základě provedeného dokazování dovodily, že oba stěžovatelé jednali v nepřímém úmyslu, tedy že byli od počátku srozuměni s tím, že poškozeným prostředky nezaplatí. Vedle výpovědí samotných stěžovatelů soudy vyšly ze zjištění, že oba stěžovatelé byli již na samém počátku realizace celé akce značně zadluženi a jejich možnosti dostát závazkům nebyly nijak reálně zajištěny. Poškozené, kteří o jejich platební neschopnosti nevěděli (přímo ve smlouvě své závazky stěžovatelka výslovně zamlčela), přitom ubezpečovali, že své závazky vůči nim splní. V řádu dnů po vyplacení dotace však peníze použili na jiný účel, a to opakovaně. Konstatovaly, že svých závazků se stěžovatelka nezprostila udělením plné moci stěžovateli. Bylo na ní, aby na činnost zástupce i na splnění svých závazků dohlížela. Tvrzení, že spoléhala na ujištění svého otce a jednala na jeho popud, proto s ohledem na okolnosti případu prohlásily za zcela irelevantní. Jak přiléhavě uvedl Nejvyšší soud závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případě, kdy o této otázce chybí doznání obžalované, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy (č. l. 10 usnesení).
31. Obecné soudy se věnovaly popisu chronologicky po sobě jdoucích úkonů, které stěžovatelé po vyplacení dotace (v rozporu se svými závazky i tvrzeními) ve skutečnosti podnikli. Ty byly vedeny předně snahou o vyřešení vlastní tíživé finanční situace. Otázce obhajobou navrhovaných a soudy neprovedených důkazů se věnovaly všechna napadená rozhodnutí. Podstatou odůvodnění je skutečnost, že stěžovatelé se jimi snaží doložit jednání o možném získání dalšího úvěru. Další dokazování nejistých zdrojů financování však soudy logicky označily za nadbytečné.
32. K části argumentace stěžovatele zpochybňující přisvojení si částky 210 790 z obecních peněz (skutek I./II. rozsudku) jsou skutkové závěry obecných soudů plně podloženy provedeným dokazováním. Verzi stěžovatele postavenou na přiznání vlastních omylů a nedůslednosti při nakládání s majetkem obce a nepochopení a nevšímavosti účetní soudy důvodně považovaly za zcela vyvrácenou. Není důvod srozumitelné závěry odůvodnění obecných soudů znovu opakovat. K otázce "přisvojení si" cizí svěřené věci se velmi obsáhle vyjádřil Nejvyšší soud. Jeho závěrům není z ústavního hlediska co vytknout.
33. V posuzované věci Ústavní soud neshledal neústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování i právního posouzení stěžovatelé vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
34. V části, ve které se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ve výroku II. a rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku II., kterým odvolací soud zrušil ohledně stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v jeho zprošťující části a věc vrátil soudu prvního stupně (výrok II), byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Tato část řízení dosud není skončena a stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky. Proti této části ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá. Ústavní stížnost stěžovatelky byla v této části odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaná osobou neoprávněnou, neboť se týkala skutku spáchaného výlučně stěžovatelem a nemohlo tak dojít k porušení stěžovatelčiných základních práv. Ve zbývající části pak byly ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu