ECLI:CZ:US:2020:1.US.259.20.2
sp. zn. I. ÚS 259/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) J. Ř. st., 2) A. Ř. a 3) J. Ř. ml., všech zastoupených JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše, 1936/19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2019, č. j. 1 To 62/2019-10300, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatelů 1) a 2), evidované pod sp. zn. IV. ÚS 260/20, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a v ústavní stížnosti stěžovatele 3), evidované pod sp. zn. I. ÚS 259/20, doručené téhož dne a rovněž splňující formální náležitosti zákona o Ústavním soudu, napadají všichni tři stěžovatelé shora specifikované usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), a to ze stejných důvodů a pro stejné tvrzení, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto navrhují Ústavnímu soudu jeho zrušení.
2. Usnesením ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 259/20, rozhodlo plénum Ústavního soudu, že ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami I. ÚS 259/20 a IV. ÚS 260/20 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou I. ÚS 259/20. O obou ústavních stížnostech tak Ústavní soud tímto usnesením rozhodl společně.
3. Stěžovatel 3) ve své ústavní stížnosti argumentuje ve prospěch své aktivní procesní legitimace podat ústavní stížnost, neboť ačkoliv je oprávněn jako odsouzený podat dovolání, má s oporou o judikaturu obecných soudů [stěžovatel 3) zmínil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 259/2017] za to, že není oprávněn k podání dovolání proti výroku o zabrání věci uloženého jiným osobám než jemu. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Napadeným usnesením stížnostní soud zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stížnosti stěžovatele 3) jakožto odsouzeného a stěžovatelů 2) a 3) jakožto zúčastněných osob proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 27. 9. 2019, č. j. 1 T 8/2012-10291, jímž nalézací soud dle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zabral částku 910 000 Kč vlastníka společnosti APOLONIA INVEST s.r.o. - v likvidaci, IČ 27701158 (dále jen "prvostupňové usnesení").
5. V předchozím řízení byl stěžovatel 3) spolu s dalšími osobami odsouzen rozsudkem nalézacího soudu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 1 T 8/2012-7588, za spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, a to v podobě tzv. karuselového podvodu spáchaného v roce 2009 se způsobenou daňovou škodou přesahující 410 000 000 Kč.
6. Prvostupňové usnesení bylo vydáno na základě návrhu státního zástupce ohledně částky původně 3 000 000 Kč, které byly v přípravném řízení zajištěny jakožto splátky peněžité záruky za propuštění stěžovatele 3) z vazby nabídnuté stěžovateli 1) a 2) a v rozsahu částky 1 000 000 Kč i společností APOLONIA INVEST s.r.o., již nejprve Městský soud v Brně přijal, následně však bylo jeho rozhodnutí zrušeno nalézacím soudem a tyto peněžní prostředky byly zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Původně byly ohledně této částky stěžovateli 3) uloženy tresty propadnutí majetku a propadnutí náhradní hodnoty, nicméně výroky o těchto trestech byly následně zrušeny stížnostním soudem, neboť nebylo zřejmé, kdo je jejich vlastníkem. Proto státní zástupce samostatně navrhl ohledně předmětné částky zabrání věci dle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, eventuálně zabrání náhradní hodnoty dle §102 trestního zákoníku. Svůj návrh státní zástupce v průběhu veřejného zasedání redukoval v rozsahu částky 2 000 000 Kč, ohledně níž bylo zjištěno, že nepochází z trestné činnosti, ale že si na ni stěžovatelé 2) a 3) vzali úvěr. Po opakovaném zrušení usnesení o zabrání věci či náhradní hodnoty a další redukci návrhu jen na částku 910 000 Kč, z níž 510 000 Kč složila jako peněžitou záruku za propuštění 3) stěžovatele z vazby společnost APOLONIA INVEST s.r.o. a částku 400 000 stěžovatelé 1) a 2), rozhodl nalézací soud shora uvedeným prvostupňovým usnesením, jež všichni tři stěžovatelé (společnost APOLONIA INVEST s.r.o. pak nikoliv) napadli stížností, na jejímž podkladě vydal stížnostní soud své napadené usnesení.
III. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé nejprve ve svých stížnostech rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy a následně vznáší vlastní argumentaci, jíž odůvodňují svůj návrh na zrušení napadeného usnesení. Stížnostnímu soudu vytýkají: 1) nesprávný závěr o vlastnictví zabrané částky; 2) vady v návrhu státního zástupce; 3) nepřípustnou ingerenci soudů; 4) nedostatečné vyjádření se stížnostního soudu k podmínkám pro zabrání věci či náhradní hodnoty; 5) nedostatečná skutková zjištění ohledně splnění těchto podmínek. Podstatu těchto námitek lze ve stručnosti charakterizovat následovně:
8. Ad 1) formulují stěžovatelé svou stěžejní námitku, tedy že přinejmenším z části zabraná částka 910 000 Kč patří do vlastnictví stěžovatele 3).
9. Ad 2) stěžovatelé vytýkají, že návrh státního zástupce na zabrání byl stižen zásadními vadami, pro něž byl fakticky neprojednatelný. To několikrát dovodily i soudy v dřívějších rozhodnutích ve stejném řízení, přesto však nakonec nalézací soud právě na podkladě tohoto neprojednatelného návrhu vydal prvostupňové usnesení.
10. Ad 3) stěžovatelé uvádí, že neprojednatelnost návrhu zhojily obecné soudy způsobem, který porušuje zásadu rovnosti zbraní. Tuto vadu konstatoval stížnostní soud v jednom ze svých předchozích rozhodnutí, ale ačkoliv na ni státní zástupce nijak nereagoval, nalézací soud v řízení o vydání prvostupňového usnesení návrh přes tuto vadu připustil a stížnostní soud proti tomu nezasáhl.
11. Ad 4) stěžovatelé obsáhle polemizují s tím, zda v jejich věci byly splněny podmínky pro zabrání věci dle §101 odst. 2 písm. a) a e) trestního zákoníku. Mají za to, že nebylo prokázáno ani to, že předmětné prostředky byly získány trestným činem, ani to, že by náležely společnosti APOLONIA INVEST s.r.o., neboť dle stěžovatelů je tento pojem dán jen tehdy, jsou-li tyto prostředky ve vlastnictví této společnosti, což dle stěžovatelů nejsou.
12. Ad 5) stěžovatelé v návaznosti na předchozí námitku podrobně rozvádí, že vlastníky zabraných peněžních prostředků jsou stěžovatelé 1) a 2) nebo stěžovatel 3). Kdo z nich je skutečným vlastníkem, to nebylo v řízení před nalézacím soudem postaveno najisto a nebylo k tomu ani v potřebném rozsahu vedeno dokazování. Stěžovatelé přitom v rámci své procesní obrany předložili nalézacímu soudu i dokumenty, z nichž vyplývalo, že společnost APOLONIA INVEST s.r.o. byla řádně fungující společností, který po celé sledované období vykazoval reálné legální příjmy.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Úvodem lze souhrnně říci, že stěžovatelé učinili předmětem řízení před Ústavním soudem toliko usnesení stížnostního soudu, nikoliv i prvostupňové usnesení. Tím je rovněž zásadně vymezen i rozsah přezkumu Ústavního soudu. Předmětem přezkumu tak nebylo samostatně i prvostupňové usnesení (natož předcházející rozhodnutí o vině a trestu), proti němuž zhusta stěžovatelova argumentace směřuje a mezi nímž a napadeným usnesením stěžovatelé zcela nedostatečně rozlišují. Předmětem řízení o ústavních stížnostech je tedy toliko ústavnost napadeného usnesení stížnostního soudu.
16. Ústavní soud se tak mohl zabývat toliko tím, zda stížnostní soud vyhověl všem ústavněprávním požadavkům na přezkum prvostupňového usnesení v řízení o stížnosti dle trestního řádu. Již na tomto místě Ústavní soud poznamenává, že nemůže ignorovat skutečnost, že stěžovatelé podali proti prvostupňovému usnesení toliko blanketní stížnost, na což poukázal v napadeném rozhodnutí i stížnostní soud (srov. jeho body 2. a 17.), a nikterak Ústavnímu soudu nedoložili, že by jakýmkoliv způsobem předložili svou argumentaci učiněnou v ústavní stížnosti i stížnostnímu soudu (např. prostřednictvím vyjádření svého zmocněnce ve veřejném zasedání o stížnosti).
17. Ústavní soud již dříve vyjádřil svůj názor, že podání blanketního opravného prostředku, připouští-li to či alespoň nevylučuje právní řád, je sice procesním právem osoby oprávněné k jeho podání, nicméně že je na této osobě, aby si vhodným způsobem vytvořila podmínky pro to, aby se rozhodující orgán včas seznámil s její argumentací [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119) či nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267)]. V nynější věci stěžovatelé neprokazují, ale dokonce ani netvrdí, že by se pokusili jakýmkoliv způsobem stížnost proti prvostupňovému usnesení odůvodnit. Na takové iniciativě z jejich strany je ovšem třeba trvat, neboť převážná část jejich námitek směřuje proti kvalitě odůvodnění napadnutého rozhodnutí stížnostního soudu, respektive fakticky proti prvostupňovému usnesení, kteréžto námitky však při předmětu řízení tak, jak jej stěžovatelé vymezili svými ústavními stížnostmi, nemohl Ústavní soud přezkoumat samostatně, ale pouze v tom rozsahu, v jakém se jimi zabýval (ev. zabývat měl) stížnostní soud. Pokud tak stěžovatelé sice formálně napadli prvostupňové usnesení stížností, v níž však nepředložili žádnou argumentaci, neumožnili stížnostnímu soudu se s ní vypořádat, a staví tak Ústavní soud do role de facto stížnostního soudu samého. To však odporuje shora vymezené dělbě soudní moci a úloze Ústavního soudu.
18. To neznamená, že by ústavní stížnost mohla být odmítnuta pro nepřípustnost, neboť formálně vzato stěžovatelé využili i posledního procesního prostředku k ochraně svých práv. V úvahu je přitom nutno vzít i to, že řízení o stížnosti je ovládáno revizním principem, a tedy porušení ústavně zaručených základní práv a svobod by mohlo být spatřováno již jen v tom, že se na podkladě blanketní stížnosti stížnostní orgán nezabývá napadeným rozhodnutím vůbec, či v jen zcela nedostatečném rozsahu.
19. Ačkoliv řízení o stížnosti dle trestního řádu je, jak uvedeno výše, ovládáno revizním principem, neznamená to však, že by z ústavněprávního hlediska byl orgán rozhodující o stížnosti povinen vyvinout při přezkumu napadeného rozhodnutí zcela stejnou aktivitu ve stejné intenzi i extenzi, jako příslušný orgán v řízení zakončeném vydáním rozhodnutí, proti němuž stížnost byla podána. Pokud však stěžovatelé nevyjádřili v opravném prostředku nic, k čemu by stížnostní soud dle jejich názoru měl obzvláště napnout svou pozornost a co si dle jejich názoru zasluhovalo detailní a konkrétní reakci, Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda se stížnostní soud na podkladě blanketní stížnosti zabýval napadeným rozhodnutím ex offo v rozsahu, v němž si to účinná ochrana ústavně zaručených základních lidských práv a svobod stěžovatelů žádá. Tomuto rozsahu se pak vymyká povinnost vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů, které nebyly v řízení o stížnosti vzneseny.
20. Tento závěr v nynější věci ostře kontrastuje s tím, že stěžovatelé svou argumentací kladou identické nároky na stížnostní i nalézací soud a implicité po něm žádají, aby se vypořádal s veškerými jejich procesními vyjádřeními učiněnými v jiných fázích řízení.
21. Stížnostní soud se přitom zjevně nezabýval přezkumem prvostupňového usnesení jen formálně, ale zabýval se jím v rozsahu, v němž to revizní princip vyžaduje, a to zcela konkrétně ve vztahu ke splnění všech podmínek pro zabrání věci dle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku ohledně předmětných peněžních prostředků. Zabýval se tak tím, proč za správný považoval závěr nalézacího soudu, že tyto prostředky pocházely z trestné činnosti, že tyto prostředky náležely společnosti APOLONIA INVESTMENT s.r.o. i tím, zda byla zachována procesní práva stěžovatelů (srov. body 11. až 17. napadeného usnesení). Obecným požadavkům na přezkum napadeného usnesení v řízení o stížnosti dle trestního řádu, tak, jak jsou vyžadovány revizním principem, tedy dostál. Absencí specifické reakce na námitky stěžovatelů uvedených v ústavní stížnosti se však nezabýval, resp. zabývat nemohl, a tedy Ústavní soud se jimi rovněž zabývat nebude, neboť by to bylo v rozporu s tzv. materiálním rozměrem zásady subsidiarity ústavní stížnosti, který vyžaduje, aby se s každou námitkou předloženou v ústavní stížnosti mohl vypořádat i orgán veřejné moci, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje.
22. K námitce 1), 4) a 5) Ústavní soud může toliko uvést, že stěžovatelé po něm žádají, aby v plném rozsahu nahradil činnost stížnostního soudu, resp. dokonce soudu prvostupňového, a znovu se sám zabýval tím, komu vlastnicky zabrané prostředky patřily. To ze shora nastíněných důvodů Ústavní soud učinit nemůže a nemůže přezkoumat ani samotné závěry prvostupňového usnesení, které stěžovatelé předmětem řízení před Ústavním soudem neučinili. Samotné napadené usnesení stížnostního soudu přitom v tomto ohledu při absenci specifických námitek, které by mu stěžovatelé ke zpochybnění závěrů prvostupňového usnesení předložili, obstojí.
23. Ve vztahu ke stěžovateli 3) lze ještě uvést, že k zabrání věci došlo jen proto, že byl zrušen původní výrok ukládající trest propadnutí věci a náhradní hodnoty vůči němu právě z důvodu, že nebylo bezpečně zjištěno vlastnické právo k ní. Pokud by tedy tyto prostředky měly být byť z části ve stěžovatelově vlastnictví, jak stěžovatel 3) tvrdí, pak bývaly měly být předmětem trestu propadnutí věci. Jeho právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny tedy nemohlo být porušeno, protože buď byly zabrané peněžní prostředky jeho, a pak o ně měl přijít uložením trestu propadnutí věci či náhradní hodnoty, nebo nebyly jeho, a pak jeho vlastnické právo nemohlo být porušeno tím, že tyto věci byly zabrány. Obdobně je tomu ve vztahu ke stěžovatelům 1) a 2), u nichž buď zabrané peněžní prostředky byly v jejich vlastnictví, a pak by bývaly byly zabrány jim, nebo v jejich vlastnictví nebyly, a pak jejich právo na vlastnictví majetku nemohlo být porušeno tím, že byly někomu jinému zabrány. V celkovém kontextu by tak řízení v kterémkoliv stěžovateli nabízeném narativu dopadlo pro ně fakticky stejně, tedy v žádném z nich by předmětná částka nebyla ve vlastnictví kterékoliv z nich, jen by se lišil procesní postup a hmotněprávní ustanovení, podle nichž by tyto prostředky přešly do vlastnictví státu. Byť by tak při určení vlastnictví došlo k pochybením orgánů činných v trestním řízení, šlo by o pochybení na úrovni toliko zákonné, která ústavněprávní dimenze nenabylo.
24. K námitkám 2) a 3) Ústavní soud rovněž podotýká, že tyto námitky měly být stěžovateli předloženy výslovně stížnostnímu soudu, očekávali-li na ni stěžovatelé výslovnou odpověď. Jak totiž vyplývá i z popisu předchozího průběhu řízení stěžovateli, docházelo několikráte v řízení před nalézacím i stížnostním soudem k úpravě návrhu a k vytýkání vad, kterými údajně trpěl. Neshledal-li stížnostní soud v akceptování návrhu nalézacím soudem na základě výsledku tohoto procesního vývoje sám od sebe žádnou vadu a stěžovatelé žádnou takovouto konkrétní vadu neoznačili, nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by jejich ústavně zaručená základní práva mohla být tímto postupem porušena, neboť za těchto okolností stížnostní soud nevybočil z mezí revizního principu. Dodržením procesních postupů se totiž v obecné rovině zabýval (viz bod 11. napadeného usnesení), a to v rozsahu, který z hlediska ústavní konformity nevzbuzuje pochybnosti.
25. Z informací, které stěžovatelé Ústavnímu soudu poskytnuli, totiž vyplývá, že podle jejich názoru byla neprojednatelnost návrhu dána jen tím, že v okamžiku jeho podání z něj nebylo zřejmé, komu zabírané finanční prostředky měly náležet. Všichni tři stěžovatelé přitom byli stranami řízení o tomto návrhu, tedy věděli, že návrh směřuje (i) proti nim, a rovněž připustili, že státní zástupce při veřejném zasedání specifikoval, že předmětné prostředky mají náležet společnosti APOLONIA INVESTMENT s.r.o. Jelikož postavení zúčastněné osoby měli jak tato společnost, tak všichni tři stěžovatelé, nespatřuje Ústavní soud v takovém postupu žádnou vadu, jíž by nalézací soud zatížil své rozhodnutí, na niž by musel stížnostní soud reagovat. Všichni tři stěžovatelé měli možnost se v řízení vyjádřit, reagovat na procesní vývoj a uplatnit všechny argumenty o tom, komu podle jejich názoru předmětné peněžní prostředky náleží. Jestliže přitom bylo v řízení o zabrání předmětných věcí zjištěno, komu tyto prostředky náleží a tato osoba dle zjištění nalézacího soudu byla v okruhu osob, s nimiž bylo řízení vedeno jakožto se zúčastněnými osobami, nemohly tvrzené formální vady do jejich základních ústavně zaručených práv či svobod zasáhnout.
26. Z žádného ustanovení trestního řádu přitom neplyne, že by nebylo možné až v průběhu veřejného zasedání o zabrání věci specifikovat, komu tato věc patří. Trestní řízení není ovládáno zásadou koncentrace a je-li byť až v průběhu veřejného zasedání zjištěn správný skutkový stav, nic nebrání orgánům činným v trestním řízení, aby z toho vyvodily důsledky pro návrh i rozhodnutí o něm, byla-li všem osobám, kterých se rozhodnutí o návrhu může dotýkat, zajištěna možnost hájit svá práva. Tak tomu v nyní posuzované věci bylo.
V. Závěr
27. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že bylo-li procesní strategií stěžovatelů nepředložit stížnostnímu soudu k stížnosti proti prvostupňovému usnesení žádnou argumentaci, nelze stížnostnímu soudu, který jinak v mezích revizního principu přezkoumal prvostupňové usnesení řádně, z hlediska ochrany práva na soudní ochranu, vytýkat, že se nevyjádřil podle představ stěžovatelů k námitkám, které považovali za zásadní, ale které mu nepředložili. Nic nelze stížnostnímu soudu vytýkat ani z hlediska ochrany práva vlastnit majetek stěžovatelů, pokud sami stěžovatelé netvrdí, že jim vlastnické právo k zabraným peněžním prostředkům určitě svědčí, ale pouze to, že by jim možná svědčit mohlo. Stejně tak nelze klást k tíži nikomu jinému než stěžovatelům, zvolili-li v řízení před Ústavním soudem strategii, při níž nenapadli i prvostupňové usnesení, nezaslali Ústavnímu soudu žádné další podklady či materiály, ale spoléhali se na to, že Ústavní soud přezkoumá napadené usnesení stížnostního soudu způsobem, který de facto obsáhne i všechny případné vady prvostupňového usnesení, státního zástupce a předchozího postupu v řízení. Takové spoléhání se je nedůvodné, neboť Ústavní soud je vázán návrhem v ústavní stížnosti.
28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavních stížností i napadeného rozhodnutí stížnostního soudu bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že stížnostní soud se jeho vydáním ani postupem jim předcházejícím nedopustil porušení žádného ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody stěžovatelů. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu