ECLI:CZ:US:2020:1.US.2607.20.1
sp. zn. I. ÚS 2607/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého P. D. T., zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 901/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 134/2020-53 ze dne 5. 8. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 51 A 39/2019-40 ze dne 3. 4. 2020, ve znění opravného usnesení č. j. 51 A 39/2019-47 ze dne 17. 4. 2020, spojené s návrhy na přednostní projednání a na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1634/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na respektování soukromého a rodinného života garantované v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; stěžovatel dále namítá porušení jeho nejlepšího zájmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na její přednostní projednání ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
3. Vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. MV-132975-7/SO-2019 ze dne 30. 10. 2019 zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-1744-30/ZR-2018 ze dne 7. 8. 2019, jímž byla stěžovateli zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a byla mu k vycestování stanovena lhůta 60 dnů od právní moci rozhodnutí.
4. Stěžovatel proti rozhodnutí vedlejší účastnice brojil žalobou, Krajský soud ji však v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Podle krajského soudu byl skutkový stav ohledně naplnění podmínek §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle kterého [m]inisterstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let, správními orgány zjištěn dostatečně určitě a nevyvstávají o něm žádné pochybnosti. Krajský soud dospěl k závěru, že dlouhodobá nepřítomnost stěžovatele v ČR byla dostatečně prokázána na základě řady podkladů - zejména fotokopie cestovního pasu stěžovatele (ze které vyplynulo, že stěžovatel opustil ČR dne 11. 1. 2011), potvrzení základní školy ve Vietnamu (kterou žalobce navštěvoval v letech 2015 - 2017). Správní orgány se podle krajského soudu podrobně vypořádaly s přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, přičemž dostatečně zohlednily i jeho nejvlastnější zájem, neboť se zevrubně zabývaly jeho specifickou rodinnou situací a přihlédly ke všem okolnostem daného případu.
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; napadené rozhodnutí krajského soudu je podle něj přezkoumatelné. Krajský soud vystihl podstatu věci, při posouzení vycházel z relevantních skutečností, vypořádal se se všemi žalobními námitkami a v dostatečném rozsahu, přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s věcnými závěry krajského soudu.
6. Podstatu argumentace stěžovatele lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nesledují jeho nejlepší zájem a že nepřiměřeným způsobem zasahují do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. V důsledku napadených rozhodnutí se stěžovatel ocitl v bezvýchodné situaci - na jedné straně nemůže plnit povinnou školní docházku, účastnit se veřejného ani komerčního zdravotního pojištění, na straně druhé nemůže s ohledem na věk, pandemickou situaci a nedostatek finančních prostředků dobrovolně vycestovat a zároveň nemůže být ani vyhoštěn. V důsledku napadených rozhodnutí se podle stěžovatele zpřetrhají vazby s jeho spolužáky a dalšími osobami, ke kterým si vytvořil silné citové pouto. Z průběhu celého řízení vyplývá záměr celé rodiny, aby stěžovatel pobýval na území ČR společně se svým otcem a bratrem (včetně matky, která se hodlá k rodině v ČR připojit). V nejlepším zájmu dítěte ani ve veřejném zájmu není, aby na území pobývalo nezletilé dítě bez možnosti plnit povinnou školní docházku a mít zdravotní pojištění. Stěžovatel konečně namítá, že provedení výslechu jeho otce a znaleckého posudku z oboru dětské psychologie by mohlo významně přispět k řádnému posouzení přiměřenosti zrušení povolení k trvalému pobytu. Možnost požádat o pobytové oprávnění na zastupitelském úřadě v Hanoji podle §66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na kterou správní orgány a soudy stran přiměřenosti odkazují, je podle stěžovatele pouze iluzorní.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele představuje zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatel v ní pouze opakuje námitky, které vznesl v průběhu předcházejících řízení; ty však správní soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy povolán není a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
9. Správní soudy pečlivě a srozumitelně odůvodnily, na základě jakých důkazů a skutečností je třeba usuzovat na naplnění podmínek §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tj. nepřetržitý pobyt cizince mimo území ČR po dobu delší než 6 let (fotokopie cestovního pasu, potvrzení ze základní školy ve Vietnamské republice, žádost o udělení víza). V tomto ohledu jejich skutkovým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, pročež závěr soudů ohledně nadbytečnosti provedení dalších důkazů rovněž obstojí.
10. Stran námitky stěžovatele o nepřiměřenost zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, lze uvést následující: Právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje žádné ústavně chráněné základní právo; judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznává nepopiratelné a suverénní právo smluvních stran Úmluvy kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území (viz např. rozsudek ESLP ve věci Amuur proti Francii ze dne 25. 6. 1996, stížnost č. 19776/92, bod 41). Z požadavků čl. 8 Úmluvy nicméně vyplývá, že v imigračních řízeních je nutné posuzovat přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006, stížnost č. 46410/99, body 57-58). Z článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyplývá, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Ústavní soud v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že správní soudy ústavně právním požadavkům na zvážení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele v souladu s jeho nejlepším zájmem dostály. Správní soudy vzaly v úvahu zejména míru integrace stěžovatele ve Vietnamské republice (s ohledem na skutečnost, že zde strávil značnou část svého "aktivního" života) a jeho rodinné vazby (zejm. pobyt matky stěžovatele ve Vietnamské republice). Takové posouzení nelze považovat za svévolné či příliš formalistické.
11. K námitkám stěžovatele týkajícím se faktické možnosti vycestování zpět do Vietnamské republiky a možnosti znovu požádat o pobytové oprávnění lze pouze uvést, že nejsou pro posouzení důvodů zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle znění zákona relevantní; nelze z nich ani žádným způsobem usuzovat na nepřiměřenost napadených rozhodnutí, jak stěžovatel tvrdí. V tomto ohledu lze tedy plně odkázat na odůvodnění napadených rozsudků.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
13. Návrh na odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrh na projednání věci jako naléhavé ve smyslu §39 téhož zákona sdílejí (jakožto návrhy akcesorické) osud ústavní stížnosti, a proto byly rovněž odmítnuty. Ústavní soud nicméně se zřetelem k těmto návrhům rozhodoval o ústavní stížnosti neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu