ECLI:CZ:US:2020:1.US.2619.20.1
sp. zn. I. ÚS 2619/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 175/2020-32 ze dne 11. 3. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Asociace občanských poraden, se sídlem v Praze 3, Sabinova 287/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením k návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1, u něhož je k žalobě vedlejší účastnice proti žalované stěžovatelce vedeno pod sp. zn. 30 C 147/2019 řízení, jehož předmětem je zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitele [viz §25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů], na určení věcné příslušnosti, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy.
2. Vrchní soud dospěl k závěru, že ač se uplatnění nároku na zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů (podle výše citovaného ustanovení) a na zdržení se závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním (§2989 odst. 1 o. z.), k jejichž projednání je věcná příslušnost soudů odlišná, mohou zdánlivě prolínat, rozhodující je způsob, jakým žalobce vylíčil předmět řízení ve spojení s uplatněným žalobním petitem po skutkové stránce. V projednávané věci se vedlejší účastnice vymezuje vůči praktikám stěžovatelky přímo poškozujícím ekonomické zájmy spotřebitelů, bez návaznosti na jiné soutěžitele; skutkově tak svůj nárok opírá o protiprávní jednání stěžovatelky vůči spotřebitelům v rámci závazkového právního vztahu z uzavřených pojistných smluv, nikoli o porušení pravidel soutěže.
3. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonného soudce, zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny. Z ústavní stížnosti je kromě obecného výkladu uvedených článků Listiny patrno, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením vrchního soudu; původ žalovaného nároku spatřuje v hospodářské soutěži a domnívá se, že věc by podle §9 odst. 2 písm. h) o. s. ř. měl v prvním stupni projednat krajský soud. Odůvodnění napadeného usnesení není podle stěžovatelky dostatečně podrobné, čítá-li právní posouzení vrchního soudu pouhé půl strany a nevypořádává-li odpovídajícím způsobem argumentaci stěžovatelky.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677) ze dne 13. 3. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]; avšak zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy); ústavní stížnost má jako prostředek ochrany základních práv a svobod subsidiární charakter, při jejím posouzení je Ústavní soud veden principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci jako poslední a nejzazší ochránce ústavnosti, neboť základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou celé moci soudní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)].
6. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud nepřípustně stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil srozumitelně a adekvátně; Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu (srov. např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 904/08 a další). Ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. Případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, a to tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
8. S výše uvedeným souvisí i případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně obsazeného soudu. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel.
9. Vrchní soud vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti okresních soudů (viz výše bod 2 usnesení); rozsah odůvodnění napadeného usnesení shledává Ústavní soud odpovídajícím a postup vrchního soudu za svévolný nepovažuje.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu