ECLI:CZ:US:2020:1.US.2636.20.1
sp. zn. I. ÚS 2636/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Tdo 650/2020-5080, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2019 č. j. 4 To 292/2019-4928 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 13. 6. 2018 č. j. 18 T 120/2015-4726, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a peněžitý trest v celkové výši 10 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy vyhodnotily zjištěné skutečnosti v extrémním nesouladu se zjištěnými důkazy a věc nesprávně právně posoudily. Podle něj dovodily jeho vinu z jediného důkazu, a to ze svědecké výpovědi R. R. Má však za to, že z této výpovědi nevyplynulo, že by svědek stěžovatele viděl někomu poskytovat, nabízet nebo slibovat úplatek, ani že by o něčem takovém svědek věděl. Z toho dovozuje, že nebylo prokázáno jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně spočívající v oslovování neustanovených hráčů týmu A či jiných osob za účelem ovlivnění sportovního utkání. Nic takového podle něj nevyplývá ani ze SMS zpráv či znaleckého posudku, neboť na jejich základě lze toliko učinit závěr, že se stěžovatel s R. R. znal a byli spolu v kontaktu. Argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že si stěžovatel dal slíbit úplatek, rozporuje s tím, že za takové jednání stíhán nebyl. Zásadu uvedenou v §2 odst. 5 trestního řádu podle něj orgány činné v trestním řízení porušily tím, když v průběhu celého řízení (ani v odsuzujícím rozsudku) nespecifikovaly, kdy, kde, jak, komu přesně a v jaké výši měl být z jeho strany úplatek slíben či nabídnut. V důsledku toho nebylo dostatečně specifikováno, co je mu kladeno za vinu, resp. za co byl odsouzen.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy situaci, když rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli, Ústavní soud nezjistil (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Jak stěžovatel sám uvádí, rozhodujícím usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď jeho spolupachatele R. R. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že touto výpovědí byly prokázány pouze jeho kontakty s uvedeným svědkem, nikoli samotná skutečnost, že nabídl, resp. slíbil úplatek s cílem ovlivnit výsledek sportovního utkání.
Ústavní soud odkazuje zejména na č. l. 24 rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích, kde jsou shrnuty nejdůležitější části výpovědi svědka R. vztahující se ke stěžovateli. Z této výpovědi vyplynulo mj., že stěžovatel tohoto svědka sám vyhledal a ptal se jej na možnost ovlivnění fotbalového utkání mezi týmy B a A, přičemž svědek vyplatil stěžovateli částku 10 000 EUR přímo v den konání tohoto zápasu a dal mu potřebné instrukce. Stěžovatel svědkovi na jeho dotaz odpověděl, že má k dispozici 7 až 8 hráčů, kteří se na ovlivnění zápasu mohou podílet. Zápas podle tohoto svědka tzv. vyšel, a navíc měl stěžovatel přímo na stadionu dávat signály hráčům.
Jestliže na základě této výpovědi trestní soudy dovodily, že stěžovatel peníze, které převzal od svědka R., dále rozdělil mezi hráče, resp. další osoby, a to za účelem ovlivnění zápasu, nejde podle Ústavního soudu o závěr, který by byl nelogický. Přehlédnout nelze ani to, že stěžovatel nijak nevysvětluje, co jiného měl udělat s penězi převzatými od svědka R. Ústavní soud proto musí odmítnout názor stěžovatele, že v jeho trestní věci trestní soudy rozhodovaly na základě skutkových zjištění, která by byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele ani v souvislosti s vymezením skutku, za nějž byl stíhán a odsouzen. Je pravdou, že se v průběhu trestního řízení nepodařilo objasnit některé okolnosti, které by stíhaný skutek upřesnily (nebyli zejména ustanoveni hráči týmu B, popř. jiné osoby, jimž měl stěžovatel nabídnout, resp. slíbit úplatek za ovlivnění zápasu, nebyla ani zjištěna přesná výše úplatku poskytnutého těmto osobám). Jak však správně vysvětlil Nejvyšší soud (srov. č. l. 5 jeho usnesení), popis jednání stěžovatele uvedený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je dostatečně zřejmý. Zejména z něj jasně vyplývá, čím měl stěžovatel naplnit znaky přečinu podplácení. Výše uvedené okolnosti, které zůstaly neobjasněny, nepředstavují znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, takže jejich nespecifikování nemohlo představovat podstatnou vadu popisu skutku a nemohlo ani zásadním způsobem ztížit výkon obhajoby stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu