ECLI:CZ:US:2020:1.US.2653.19.1
sp. zn. I. ÚS 2653/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace Dopravní rozvojové středisko ČR a.s., sídlem Na Kavčích Horách 1103/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, sídlem Kytlická 780/12, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 802/2019-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 70 Co 324/2018-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2018, č. j. 26 C 44/2018-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu financí a Městské části Praha 15 "náhrady za omezení vlastnického práva", které mělo spočívat v tom, že část pozemku stěžovatelky, který získala v roce 2002 ve veřejné dražbě, je užívána jako pozemní komunikace a na části parkují vozidla. Úřad městské části Praha 15 rozhodnutím ze dne 23. 3. 2017 č. j. ÚMČ P15 12360/2017/OD/VJi, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 5. 12. 2017, č. j. MHMP-1890906/2017/O4/Zz deklaroval, že sporná komunikace je veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných z důvodu, že předmětný pozemek stěžovatelky se nachází v katastrálním území Štěrboholy, obec Praha, tj. na území Městské části Praha - Štěrboholy, přičemž pozemek slouží primárně k obsluze obyvatel této městské části. Podle soudu šlo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení a pouze ve vztahu k Městské části Praha - Štěrboholy by mohl zkoumat, zda se Městská část Praha - Štěrboholy na úkor stěžovatelky bezdůvodně neobohatila.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně a shledal závěry ohledně nedostatku pasivní legitimace žalovaných jako věcně správné. Připomněl, že ačkoli stěžovatelka svůj nárok pojmenovala jako nárok na náhradu za omezení vlastnického práva, k němuž došlo v důsledku veřejného užívání jejího pozemku, judikatura dovodila, že v případech, kdy je pozemek, který je ve vlastnictví soukromé osoby, využíván jakožto veřejné prostranství a vlastník pozemku nemá s obcí uzavřenou nájemní smlouvu, je obec povinna vydat vlastníkům veřejných prostranství finanční částku, o kterou se takto bezdůvodně obohatila ve výši odpovídající průměrnému nájmu.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné, neboť dospěl k závěru, že nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že soudy porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť neposkytly právům stěžovatelky patřičnou ochranu a argumentům stěžovatelky nevěnovaly dostatečnou pozornost. Zároveň tvrdí porušení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny. Podrobně pak opakuje právní a skutkovou argumentaci předestřenou již obecným soudům. Posouzení absence pasivní legitimace považuje za nesprávné, neboť Městská část Praha - Štěrboholy se žádným způsobem na omezení vlastnického práva stěžovatelky nepodílela.
6. Porušení práva na přístup k soudu ze strany Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že dovolání bylo odmítnuto, aniž by k tomu byly splněny podmínky. Podle stěžovatelky nebylo vadné a požadavky Nejvyššího soudu považuje za přepjatý formalismus.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní stížnost je však přípustná pouze ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ve vztahu k ostatním rozhodnutím stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud se musel předně zabývat tím, zda odmítnutí dovolání pro vady představovalo protiústavní odepření přístupu k dovolacímu soudu.
10. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a seznámil se s obsahem podaného dovolání. Po jeho přezkoumání nemůže vytknout Nejvyššímu soudu závěr o tom, že dovolání vykazuje vady.
11. Ústavní soud sjednotil přístup k nárokům na vymezování předpokladů přípustnosti dovolání ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud připomíná své závěry obsažené v uvedeném stanovisku, zejména, že "ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Je potřeba znovu zdůraznit, že dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení" (Pl. ÚS-st. 45/16, bod 35).
13. Zároveň Ústavní soud opakuje, že "vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor. Pokud se tedy např. dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud naopak uvede, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel tak ani není "sankcionován" odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti" (Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36).
14. V nyní posuzovaném případě však z dovolání stěžovatelky není jasné, který z předpokladů přípustnosti má stěžovatelka za splněný a tedy ve vztahu ke kterému (či kterým) z předpokladů přípustnosti se má Nejvyšší soud vymezovat. Ústavní soud nepovažuje požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání za přepjatý formalismus.
15. Neúspěch stěžovatelky před nalézacím, resp. odvolacím soudem stojí na stanovisku, že není-li smluvně upraveno obecné užívání veřejného prostranství, vzniká bezdůvodné obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu a lze se domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Z daného důvodu soudy dospěly k závěru, že pasivně legitimován měl být jiný subjekt. Tento závěr plyne z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a další). Otázka pasivní legitimace, která byla důvodem neúspěchu stěžovatelky před nalézacím, resp. odvolacím soudem, je tedy judikatorně vyřešena. Pokud stěžovatelka uvedenou rozhodovací praxi nijak nereflektuje při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (v dovolání ostatně neodkazuje na jakékoli rozhodnutí Nejvyššího soudu), není zjevné, zda předpokládá přípustnost např. proto, že tato právní otázka je řešena dovolacím soudem odlišně (pak by tak musela uvést s nezbytnými odkazy na případná rozporná rozhodnutí), popř. že má být řešena jinak, pak opět s odkazy na rozhodnutí, resp. právní závěry, které chce stěžovatelka řešit jinak. Pokud však tato argumentace o předpokladech přípustnosti v dovolání chybí, je závěr o vadách dovolání zcela ústavně souladný. Není-li z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti stěžovatelka tvrdí, není úkolem Nejvyššího soudu argumentaci domýšlet a doplňovat, aby se s ní posléze při posouzení přípustnosti dovolání sám vypořádával.
16. Stěžovatelka svou argumentaci ohledně vymezení přípustnosti dovolání částečně doplňuje až v ústavní stížnosti (s. 9). Ústavní soud však neposuzuje hypotetickou přípustnost dovolání na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti, nýbrž pouze to, zda dostatečná a pro dovolání relevantní argumentace byla předestřena již Nejvyššímu soudu a zda tedy bylo odmítnutí dovolání pro tvrzené vady ústavně souladné. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal pochybení na straně Nejvyššího soudu.
17. Argument stěžovatelky o přepjatém formalismu Nejvyššího soudu, který stěžovatelka opírá o nález sp. zn. III. ÚS 2288/16 ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173) nelze akceptovat, neboť uvedený nález předchází shora zmíněnému sjednocujícímu stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
18. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je tudíž ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
19. Pokud jde o napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu, platí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (Pl. ÚS-st. 45/16).
20. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu vyžádaného spisu a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu