ECLI:CZ:US:2020:1.US.2663.20.1
sp. zn. I. ÚS 2663/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Tdo 613/2020-1390, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. 7 To 263/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 33 T 145/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a trest propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen jen ve výroku o povinnosti stěžovatele nahradit škodu poškozené, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl odsouzen za skutek, který (stručně vyjádřeno) spočíval v tom, že po vzájemné dohodě se spoluobviněným P. J. přislíbil poškozenému T. N., že zajistí, aby byl v rámci výkonu svého trestu ponechán ve Vazební věznici Praha-Pankrác a byl zde přidělen k práci v kuchyni, a že totéž přislíbil poškozené S. P. ve vztahu k jejímu příteli, přičemž si za to od poškozených vyžádali platbu 20 000 Kč (v případě poškozeného N.), resp. 30 000 Kč (v případě poškozené P.). Namítá, že svým jednáním neuváděli poškozené v omyl, neboť těm (zejména pak poškozenému N.) muselo být jasné, že spoluobviněný J. jako provozní pracovník kuchyně nemůže rozhodovat o umisťování vězňů. Uvádí, že poškozeným slibovali pouhou přímluvu, resp. doporučení k zařazení vězňů na danou práci. Trestní soudy podle něj potlačily zásadu in dubio pro reo a kriminalizovaly jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu stíhaného trestného činu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžovatel svou ústavní stížnost argumentačně opírá o tvrzení, že on ani spoluobviněný J. poškozeným neslibovali zařazení vězňů na práci do kuchyně, neboť rozhodování o tom evidentně nebylo v jejich pravomoci, ale že slibovali pouhou přímluvu za toto zařazení na práci do kuchyně. Toto tvrzení však bylo provedeným dokazováním spolehlivě vyvráceno a trestní soudy opakovaně poukázaly na to, že stěžovatel v komunikaci s poškozenými prezentoval spoluobviněného J. jako osobu, která je schopna zařazení vězňů na práci do kuchyně zařídit, resp. tuto službu poškozeným přislíbil. Tyto skutečnosti byly prokázány jednak výpověďmi několika svědků, jednak i výpovědí samotného spoluobviněného J. (srov. č. l. 4-5 usnesení Městského soudu v Praze a č. l. 8 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud musí odmítnout tvrzení stěžovatele, že poškození věděli, že není v moci spoluobviněného J. (natož pak stěžovatele samotného) zařazení vězňů na práci do kuchyně zařídit. Proti tomu hovoří jednak fakt, že poškozená P. nesla značně nelibě, když její přítel nebyl ve Věznici Praha-Pankrác zařazen do kuchyně, a navíc byl přemístěn do jiné věznice, a stěžovateli a obviněnému to velmi ostře vytýkala (srov. č. l. 6 usnesení Městského soudu v Praze). Ostatně ochota poškozených zaplatit stěžovateli a spoluobviněnému J. nemalé částky dostatečně vypovídá o tom, že poškození od stěžovatele nepřijali toliko slib pouhé přímluvy za zařazení vězňů do kuchyně, jak to prezentuje stěžovatel. K tomu lze již jen dodat, že i když poškození museli vědět, že formálně není v pravomoci spoluobviněného J. ani stěžovatele rozhodovat o zařazování vězňů na určitý typ práce, nijak to nezpochybňuje závěr, že uvěřili možnosti spoluobviněného J. a stěžovatele tento úkon zařídit jinými, neformálnímu cestami.
Ústavní soud tedy uzavírá, že závěr trestních soudů o tom, že stěžovatel svým jednáním uvedl poškozené v omyl, se jeví jako zcela logický, a není v žádném rozporu s provedenými důkazy. V posuzované věci tedy nebyl dán prostor k uplatnění principu in dubio pro reo, stěžovatel byl odsouzen za jednání, které naplnilo všechny zákonné znaky přečinu podvodu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu