ECLI:CZ:US:2020:1.US.2673.20.1
sp. zn. I. ÚS 2673/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Václava Řezníčka. M.B.A., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 140/2020-32 ze dne 21. 7. 2020 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 50 A 74/2019-33 ze dne 30. 4. 2020, spojené s návrhem na zrušení §16 odst. 2 písm. m) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "na kole" a §43 odst. 1 téhož zákona ve slově "může", za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na svobodný pohyb garantované v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále navrhuje zrušení §16 odst. 2 písm. m) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZOPK") ve slovech "na kole" a §43 odst. 1 téhož zákona ve slově "může".
2. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. MZP/2019/510/1261 ze dne 19. 9. 2019 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil výrok II rozhodnutí Správy Národního parku Šumava (dále jen "správní orgán prvního stupně") zn. SZ NPS 01692/2019/9 - NPS 07695/2019 ze dne 2. 8. 2019. Správní orgán prvního stupně rozhodl o žádosti stěžovatele podle §16 odst. 2 písm. m) ve spojení s §43 odst. 1 ZOPK o výjimku ze zákazu jízdy na kole na cestách a silnicích na území NP Šumava mimo místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody a krajiny na celkem 38 cestách; výrokem I výjimku u několika cest povolil a výrokem II nebyla výjimka u zbylých cest povolena z důvodu, že cesty nejsou dílem vhodné pro cykloturistiku, dílem se nacházejí v klidových zónách, jakož i v jádrových lokalitách tetřeva hlušce. Zatímco správní orgán prvního stupně u předmětných cest dospěl k závěru, že jízda na kole významně ovlivní zachování stavu předmětu ochrany, podle vedlejšího účastníka takový závěr nemůže s ohledem na individuální charakter činnosti stěžovatele obstát. I přesto vedlejší účastník odvolání zamítl a rozhodnutí potvrdil, neboť shledal, že stěžovatelovo odůvodnění žádosti subjektivním úbytkem fyzických sil pro povolení výjimky nepostačuje.
3. Stěžovatel proti předmětnému rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil správní žalobou, krajský soud ji však v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel bezpředmětně polemizuje se závěry správního orgánu prvního stupně, pomíjí nosný důvod rozhodnutí vedlejšího účastníka, který je založen na skutečnosti, že na udělení výjimky podle §43 ZOPK není nárok, neboť podléhá správnímu uvážení. V rámci tohoto uvážení vedlejší účastník dospěl k závěru, že důvod uvedený stěžovatelem (úbytek fyzických sil) není relevantním důvodem pro povolení výjimky. Podle krajského soudu nevybočuje takové odůvodnění z mezí správního uvážení a v soudním přezkumu obstojí. Krajský soud konečně uvedl, že ústavně zaručené právo stěžovatele na svobodu pohybu může být zákonem omezeno, což se stalo na základě §16 odst. 2 písm. m) ZOPK. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; dospěl k závěru, že ze zásady jednotnosti vyplývá, že odvolací správní orgán může nahradit část odůvodnění podřízeného správního orgánu vlastní úvahou a korigovat argumentační nepřesnosti i v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje. Nejvyšší soud shledal odůvodnění krajského soudu za přesvědčivé, pročež se s ním ztozožnil jak v otázce přezkumu správního úvážení, tak v otázce omezení svobody pohybu stěžovatele.
4. Podstatu argumentace stěžovatele lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že správní soudy ignorovaly jeho argumentaci o limitech správního uvážení; dostatečně se nevypořádaly s tvrzením o nezákonnosti nepřiznání vyjímky v případě, že legitimní důvod k existenci zákazu pohybu na kole neexistuje. Zadruhé, správní soudy rozhodovaly překvapivě, jestliže aprobovaly úplnou změnu odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele v bodě 21 napadeného rozsudku odkazoval na nepřílehavou judikaturu, neboť v daných rozhodnutích nedošlo k úplné změně odůvodnění správního rozhodnutí; pominul rovněž námitku nepřezkoumatelnosti založenou na rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 181/2000-29 ze dne 29. 5. 2003. Stěžovatel konečně navrhuje zrušení části §16 odst. 2 písm. m) ZOPK, neboť je přesvědčen, že zákaz jízdy na kole není na cestách v NP Šumava nutný a nešetří podstatu základního práva na svobodný pohyb; ustanovení §43 odst. 1 ZOPK pak podle stěžovatele zmocňuje správní orgány k libovůli.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh, který postrádá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznesl v průběhu předcházejících řízení. Ústavní soud však není k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy povolán a zasáhnout do činnosti obecných soudů může jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. První námitka stěžovatele zjevně není důvodná, neboť správní soudy se limity správního uvážení vedlejšího účastníka podrobně zabývaly (viz body 33-40 rozsudku krajského soudu a body 24-27 rozsudku Nejvyššího správního soudu); jejich závěrům ohledně relevantnosti důvodu pro udělení výjimky (úbytek fyzických sil stěžovatele) nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z principu dělby moci mimo jiné vyplývá, že v rámci soudního přezkumu správního uvážení není možné, aby soudy přezkoumávaly účelnost napadeného rozhodnutí, nebo aby dokonce uvážení správního orgánu nahradily uvážením vlastním [viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/04 ze dne 16. 3. 2006 (N 62/40 SbNU 607)]. Správní uvážení je úvahou, a nikoliv pouhou aplikací dispozic právních norem s kazuistickými hypotézami; musí vždy probíhat v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či podle základních zásad právních [viz bod 21 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/08 ze dne 12. 12. 2012 (N 202/67 SbNU 591; 38/2013 Sb.)]. Správní soudy srozumitelně a jasně odůvodnily, proč správní uvážení provedené vedlejším účastíkem právě zmíněné ústavněprávní požadavky neporušilo.
8. Ohledně namítané překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka z důvodu změny odůvodnění rozhodnutí lze pouze uvést, že správní soudy zásadu jednotnosti aplikovaly způsobem, který z ústavněprávního hlediska obstojí. Všechna rozhodnutí, na která Nejvyšší správní soud v bodě 21 napadeného rozsudku odkazuje, aplikují pravidlo tzv. jednotnosti správního řízení (viz bod 42 rozsudku č. j. 4 Azs 151/2015-35 ze dne 17. 9. 2015, str. 5 rozsudku č. j. 2 Afs 143/2016-29 ze dne 7. 9. 2016 a bod 28 rozsudku č. j. 9 Azs 214/2017-58 ze dne 11. 10. 2017); v tomto ohledu tedy nelze předmětný odkaz považovat za nepřiléhavý. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 181/2000-29, na který stěžovatel odkazuje, pouze vyplývá, že "výrok obsahující změnu toliko odůvodnění (...) nemá oporu v zákoně a činí vlastní rozhodnutí nesrozumitelným"; právě uvedené však žádným způsobem pro projednávanou věc není relevantní, neboť vedlejší účastník výrokem rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Správní soudy argumentaci stěžovatele směřující proti důvodům rozhodnutí vedlejšího účastníka vzaly v úvahu v rámci soudního meritorního přezkumu, a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tak porušeno být nemohlo.
9. Protože Ústavní soud nezjistil porušení ústavních práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud sdílí s ohledem na jeho akcesorickou povahu i návrh stěžovatele na zrušení částí ustanovení ZOPK [§43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu