ECLI:CZ:US:2020:1.US.2798.20.1
sp. zn. I. ÚS 2798/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Z. S. T., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 7. 2020 č. j. 11 To 191/2020-48 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 4 Nt 1618/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, kterým bylo rozhodnuto o jejím vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je nedostatečně odůvodněné, z čehož pramení jeho nepřezkoumatelnost. Tento soud se podle ní věcně vůbec nezabýval jejími námitkami proti usnesení soudu prvního stupně, odůvodnění jeho usnesení je povrchní a obecné v porovnání s konkrétními vznesenými námitkami. Brojí proti důvodům, pro něž proti ní bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání není založeno na žádných věcných ani přímých důkazech. V této souvislosti zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi J. V., na níž bylo zahájení jejího trestního stíhání založeno. Rozporuje též právní kvalifikaci stíhaného skutku, neboť podle ní ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by skutek měl vykazovat znaky trestného činu zbavení osobní svobody podle §170 trestního zákoníku. Ve vztahu k důvodům útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu namítá, že po nahrazení vazby v jiné její trestní věci žila řádným životem a ani jinak nezavdala žádnou záminku k podpoření domněnky, že by mohla uvedený vazební důvod naplnit.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nesdílí stěžovatelčino přesvědčení, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Tento soud sice skutečně nereagoval detailně na každou jednotlivou námitku, kterou stěžovatelka zahrnula do své stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), ovšem z jeho rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů odmítl stěžejní námitky stěžovatelky a akceptoval závěry soudu prvního stupně o naplnění všech zákonných podmínek pro její vzetí do vazby.
Krajský soud zejména s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález sp. zn. III. ÚS 566/03) poukázal na skutečnost, že stěžovatelce reálně hrozí uložení vysokého trestu. Dále srozumitelně vysvětlil neexistenci silných důvodů, které by výrazně zpochybňovaly naplnění důvodů tzv. útěkové vazby. Krajský soud tento závěr dovodil zejména ze spojitosti skutku, v rámci jehož stíhání byla stěžovatelka vzata do vazby [tj. činu posuzovaného jako zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], s další trestnou činností daňového charakteru, pro niž je stěžovatelka rovněž stíhána (srov. č. l. 3 a 4 usnesení krajského soudu). Stěžovatelka se totiž podle vzneseného obvinění měla (společně s dalšími osobami) dopustit stíhaného skutku na poškozeném P. D. proto, aby se poškozený stal nedostupným orgánům činným v trestním řízení a orgánům finanční správy právě v souvislosti se zmíněnou daňovou trestnou činností. Krajský soud (ani soud prvního stupně) se tím v žádném případě nedopustil porušení principu presumpce neviny, jak tvrdí stěžovatelka, neboť nijak nepředjímal, zda se stěžovatelka uvedené daňové trestné činnosti s jistotou dopustila, či nikoliv, ale pouze vycházel z doposud zjištěných informací, jak bylo ostatně jeho povinností. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že jednání spočívající v "odstranění" svědka trestné činnosti je vysoce společensky škodlivé a dokresluje charakter stěžovatelky snažící se o zastření své trestné činnosti za použití těch nejnebezpečnějších metod. Správný se tak jeví i navazující závěr, že dosavadní navenek spořádaný rodinný život stěžovatelky a sociální ukotvení nelze přeceňovat.
Jako opodstatněné Ústavní soud nevyhodnotil ani námitky směřující proti důvodnosti samotného jejího trestního stíhání. Jak vyplývá z usnesení okresního soudu (srov. č. l. 2-3), trestní stíhání stěžovatelky je založeno zejména na výpovědi svědka J. V., která je podporována některými dalšími důkazy. Není v kompetenci Ústavního soudu, aby přehodnocoval věrohodnost této svědecké výpovědi, zvláště když argumenty stěžovatelky mají v tomto ohledu čistě spekulativní charakter.
Ústavní soud konečně neshledal důvod ani k tomu, aby zpochybňoval prozatímní právní kvalifikaci skutku, pro nějž je stěžovatelka stíhána, tedy jeho posuzování jako zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Své námitky proti uvedené právní kvalifikaci stěžovatelka zakládá na tvrzení, že (stručně vyjádřeno) údajný zásah do osobní svobody poškozeného nebyl tak dlouhý, aby se mohlo jednat o uvěznění či jiný způsob zbavení osobní svobody ve smyslu §170 odst. 1 trestního zákoníku.
Ústavní soud k tomu uvádí, že rozhodujícími hledisky pro rozlišení trestných činů zbavení osobní svobody podle §170 trestního zákoníku a omezování osobní svobody podle §171 trestního zákoníku se rozumí především povaha zásahu do osobní svobody poškozeného a délka jeho trvání. Právě proto, že roli v tomto směru hraje i povaha zásahu do osobní svobody, nelze stanovit nějakou konkrétní časovou hranici, od jejíhož překročení by se jednalo již o zbavení, nikoli o "pouhé" omezení osobní svobody. Jako zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 trestního zákoníku byla v minulosti skutečně (jak poukazuje stěžovatelka) posouzena situace, kdy byl poškozený vystaven zásahu do své osobní svobody nuceným pobytem v prostoru, v kterém po dobu jednoho týdne musel pobývat nejprve v jediné místnosti a poté po dobu dvou týdnů v uzavřeném domě, v němž byl držen a střežen, neboť za těchto okolností se nacházel již v postavení srovnatelném s uvězněním (srov. č. 56/2011 Sb. rozh. tr.). V jiných případech by však mohlo jít o zbavení osobní svobody i tehdy, pokud by zásah do osobní svobody poškozeného trval kratší dobu, než ve výše uváděném případu, např. po dobu několika dnů, zvláště pokud by byla intenzita zásahu do osobní svobody vyšší. V případě, kdy měla být daným činem způsobena smrt poškozeného (jako tomu bylo v nyní projednávané věci), je zcela racionální (v dané fázi trestního řízení) kalkulovat s tím, že zásah do osobní svobody poškozeného skutečně vykazoval velmi intenzivní charakter.
Z těchto důvodů a s ohledem na skutečnost, že se předmětné trestní řízení nachází ve své počáteční fázi, nepovažuje Ústavní soud uvedenou právní kvalifikaci skutku, pro nějž je stěžovatelka stíhána, za účelovou ze strany orgánů činných v trestním řízení, popř. za projev jejich svévole. Je rovněž vhodné připomenout, že se tato právní kvalifikace může v dalším průběhu trestního řízení měnit, a to s ohledem na další objasněné skutečnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu