ECLI:CZ:US:2020:1.US.2811.20.1
sp. zn. I. ÚS 2811/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. M. a K. M., zastoupených Mgr. Martinem Melíškem, advokátem se sídlem Brno, Veselá 169/24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 52 T 6/2020 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020 č. j. 52 T 6/2020-752, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo podle §206 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se stěžovatelka A. M. nepřipouští jako poškozená v předmětném trestním řízení. Dále navrhují zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl obžalovaný J. M. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 trestního zákoníku, přičemž poškozená společnost X, byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle stěžovatelek došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelky namítají, že orgány činné v trestním řízení rezignovaly na řádné vyšetření trestní věci a zcela vědomě opomněly zjišťování následku spáchaného trestného činu. Brojí proti tomu, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vyšel při vydání napadeného usnesení o nepřipuštění stěžovatelky A. M. jako poškozené z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4050/19. Podle jejich názoru totiž v předmětné trestní věci není projednávána zpronevěra, nýbrž "cílené a komplexní znefunkčnění společnosti, které vedlo k likvidaci společnosti". Obchodní podíl uvedené stěžovatelky má podle nich nyní nulovou hodnotu a společnost nevykonává žádnou činnost. Z toho dovozují, že zneužití postavení v obchodním styku má dalekosáhlejší důsledky než běžná zpronevěra. Krajskému soudu také vytýkají, že o nepřipuštění stěžovatelky A. M. jako poškozené rozhodl až po skončení dokazování, a navíc tento postup nijak nevysvětlil.
Stěžovatelky dále namítají, že stěžovatelka K. M. se podáním doručeným krajskému soudu dne 20. 7. 2020 připojila s nárokem na náhradu škody, avšak soud o jejím nároku nijak nerozhodl. Brojí proti tomu, že krajský soud neumožnil, aby byly vyslýchány v nepřítomnosti obžalovaného. Mají za to, že krajský soud se nezabýval všemi podstatnými aspekty případu, viktimizoval je a bagatelizoval trestnou činnost obžalovaného.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podaná osobou zjevně neoprávněnou a zčásti je nepřípustná.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pokud jde o napadené usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelka A.M. nepřipouští jako poškozená v předmětném trestním řízení, je z něj zřejmé, že se týká právě jen jmenované stěžovatelky a nikoliv stěžovatelky K. M. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelky netvrdí nic jiného. Není tedy pochyb, že vydáním napadeného usnesení krajského soudu nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky K. M., a její ústavní stížnost proti tomuto usnesení je proto nutno považovat za podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Napadeným rozsudkem krajského soudu pak sice nebylo rozhodnuto o právech ani jedné ze stěžovatelek, neboť jím bylo rozhodnuto pouze o vině a trestu obžalovaného J. M. a o nároku na náhradu škody poškozené společnosti X, nicméně jelikož stěžovatelky tvrdí, že krajský soud tímto rozsudkem správně o jejich nárocích na náhradu škody měl rozhodnout, lze ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozsudku považovat za podanou oprávněnými osobami. Ústavní soud ovšem dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto rozsudku je ústavní stížnost nepřípustná.
Z výše citovaných ustanovení §72 odst. 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn se zabývat zásadně jen rozhodnutími pravomocnými, resp. dále nepřezkoumatelnými. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 a I. ÚS 1503/13).
V daném případě stěžovatelky podaly ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Proti rozsudku krajského soudu zákon umožňuje podat odvolání, a to i osobám nacházejícím se v postavení poškozeného, tedy v postavení, o němž stěžovatelky tvrdí, že jim náleželo [srov. §245 odst. 1 a §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Ustanovení §246 odst. 2 trestního řádu pak výslovně uvádí, že oprávněná osoba může rozsudek napadat mj. proto, že určitý výrok v rozsudku nebyl učiněn.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelky měly možnost proti rozsudku krajského soudu podat odvolání. Nevyčerpaly tedy řádný opravný prostředek, který zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu proto Ústavní soud musí považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že stížnost je ohledně napadeného usnesení krajského soudu ve vztahu ke stěžovatelce A. M. přípustná a podaná oprávněnou osobou, zvážil její argumentaci, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí trestního soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě trestních soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním trestních soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že větší část námitek obsažených v ústavní stížnosti nelze ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu považovat za relevantní. Tvrzené údajné nedostatky ve vyšetření předmětného skutku, přehlížení podstatných aspektů případu, bagatelizování předmětné trestné činnosti či jejich nevyslechnutí bez přítomnosti obžalovaného totiž nemohlo mít žádný signifikantní vliv na posouzení otázky, zda lze stěžovatelce A. M. přiznat postavení poškozené. Napadené usnesení se přitom týkalo výhradně této otázky.
Jako neopodstatněnou pak Ústavní soud vyhodnotil argumentaci zpochybňující právní názor krajského soudu, vycházející z usnesení sp. zn. I. ÚS 4050/19 (jakož i z usnesení sp. zn. I. ÚS 3907/18). Tento právní názor je založen na tom, že při vymezení okruhu poškozených trestným činem zpronevěry nelze společníka ztotožňovat se společností s ručením omezeným jako právnickou osobu coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva rozdílné subjekty. Za závazky kapitálových obchodních společností společníci neručí, resp. ručí jen omezeně, a mimo jiné i proto nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti. Avšak sami se naopak mohou dopustit vůči společnosti nejen zpronevěry, ale také jiných trestných činů majetkového či hospodářského charakteru, a to dokonce i tehdy, jsou-li jedinými společníky kapitálové obchodní společnosti.
Z uvedeného vyplývá, že se tento právní názor netýká výhradně trestného činu zpronevěry, jak to vnímají stěžovatelky, ale i dalších trestných činů. Sem nepochybně spadá i trestný čin zneužití postavení v obchodním styku podle §255a odst. 1 trestního zákoníku, o který v nyní projednávané věci jde. Z hlediska vymezení okruhu poškozených je ostatně lhostejné, zda si trestnou činností pachatel určité hodnoty obchodní společnosti přisvojuje a způsobuje jí škodu (jako v případě zpronevěry), anebo "pouze" způsobuje obchodní společnosti škodu (jak tomu podle stěžovatelek mělo být v případě trestné činnosti projednávané krajským soudem). Zcela bez významu se v tomto směru jeví i případný likvidační charakter jednání pachatele (ve vztahu k obchodní činnosti), na nějž poukazují stěžovatelky. Jednak i v případě zpronevěry může nastat takovýto zásadní důsledek a také se stále primárně jedná o škodu způsobenou obchodní společnosti, nikoli jejím společníkům.
Ústavní soud konstatuje, že neshledává důvod k tomu, aby přehodnocoval svůj vlastní právní názor prezentovaný ve výše citovaných usneseních. Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že z tohoto názoru vycházel a na jeho základě rozhodl, že stěžovatelku A. M. nepřipouští jako poškozenou v předmětném trestním řízení.
Důvod pro zrušení napadeného usnesení krajského soudu Ústavní soud neshledal ani v tom, že ho krajský soud vydal až po skončení dokazování. Není totiž patrné, jak tato okolnost mohla negativně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky A. M., když byl důsledek tohoto postupu spíše opačný, neboť jí bylo prakticky po celé hlavní líčení umožněno vykonávat práva poškozené, přestože jí toto postavení nepříslušelo. Ústavní soud k tomu rovněž podotýká, že jako protiústavní v minulosti nevyhodnotil ani postup, kdy bylo osobě odebráno postavení poškozeného rozhodnutím podle §206 odst. 3 trestního řádu, které bylo učiněno dokonce až ve stadiu odvolacího řízení (srov. usnesení sp. zn I. ÚS 1756/20).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. c) a e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu