ECLI:CZ:US:2020:1.US.2823.20.1
sp. zn. I. ÚS 2823/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti společnosti Liberty Ostrava a. s., se sídlem v Ostravě, Vratimovská 689/117, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická 1550/15a, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3287/2019-108 ze dne 10. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Simony Opluštilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 328/2018-83 ze dne 29. 3. 2019 a mezitímní rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 32 C 302/2017-45 ze dne 31. 5. 2018 a věc byla vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, neboť jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování až na výjimky [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o "konečných" pravomocných rozhodnutích. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [z poslední doby srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1830/20 ze dne 3. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1743/20 ze dne 25. 8. 2020, či sp. zn. II. ÚS 994/20 ze dne 8. 9. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
4. Byl-li proto napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen rozsudek odvolacího i nalézacího soudu, a věc byla vrácena k dalšímu řízení, nalézá se tato (opět) ve stadiu řízení nalézacího, v jehož rámci může stěžovatelka bránit svá práva, a teprve po vyčerpání všech řádných či mimořádných opravných prostředků, které jí zákon (občanský soudní řád) poskytuje, posléze případně i v řízení o nové ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky. Nyní nelze než konstatovat, že není splněna podmínka §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost byla tudíž podána předčasně, neboť směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu. Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelčin odkaz na zásadu procesní ekonomie, neboť Ústavní soud si nemůže atrahovat pravomoci, jež mu (v dané fázi řízení) podle zákona nenáležejí, a suplovat roli orgánů veřejné moci, které jsou k rozhodnutí věci povolány primárně.
5. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj