ECLI:CZ:US:2020:3.US.1830.20.1
sp. zn. III. ÚS 1830/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Palašové, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 1 Afs 174/2019-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného Odvolacího finančního ředitelství zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 30. 4. 2019, č. j. 59 Af 47/2017-63, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podstatou sporu v předchozím řízení byl postup správce daně při stanovení daně pomůckami u daně z příjmu za zdaňovací období roku 2012, kdy tyto příjmy pocházely z pronájmu bytů v bytových domech patřících stěžovatelce. Krajský soud právě citovaným rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, když přisvědčil námitce stěžovatelky (žalobkyně), že pomůcka v podobě daňového přiznání manžela stěžovatelky nebyla dostatečně spolehlivá. Nejvyšší správní soud však uvedl, že správci daně mechanicky nepřevzali průměrný příjem z pronájmu bytu dle daňového přiznání manžela stěžovatelky, nýbrž konfrontovali jej s celou řadou zjištěných skutečností a průměrnou výši měsíčního nájmu za byt stanovili z nájemních smluv získaných od úřadu práce. To však krajský soud nezohlednil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předchozího řízení a polemizuje s rozhodovacími důvody Nejvyššího správního soudu, přičemž tvrdí, že tento soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a tím zasáhl do jejích základních práv.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými (resp. správními) soudy.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemůže před správními soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatelky, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem se totiž pouze zrušilo předchozí rozhodnutí krajského soudu s tím, že soudní řízení bude probíhat dále.
7. V dané procesní situaci tak stěžovatelka bude moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny eventuální námitky a teprve nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj