ECLI:CZ:US:2017:1.US.1682.17.1
sp. zn. I. ÚS 1682/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Alexandra Titova a 2. obchodní společnosti AVIASPECTECH, s. r. o., se sídlem Kořenského 1055/1, Praha 5, obou zastoupených doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017, č. j. 3 To 141/2016-2217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Před vydáním napadeného usnesení Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 61 T 2/2016-2167, stěžovatele a další obžalované podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky, kterými měli pod bodem 1) spáchat stěžovatel 1. a další obžalovaní zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství, další obžalovaní pod bodem 2) přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství a pod body 2) a 3) oba stěžovatelé zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 2) ve spolupachatelství. Proti uvedenému rozsudku, konkrétně proti výrokům pod body 1) a 2), podala v neprospěch stěžovatelů (a dalších obžalovaných) odvolání státní zástupkyně.
2. K jejímu odvolání Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
3. Dle obsahu ústavní stížnosti Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 61 T 2/2016-2308, rozhodl tak, že pro jednání specifikované "pod body 1) a 2) se obžalovaní uznávají vinnými zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 trestního zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Naopak pro jednání uvedené v bodě 3 obžaloby stěžovatele č. 1 a stěžovatele č. 2 nalézací soud obžaloby znovu zprostil."
4. Stěžovatelé namítají, že se v posuzované věci jedná o jeden totožný skutek a pokud je soud pro něj obžaloby zprostil, nemohl je zároveň uznat vinnými. Poukazují v tomto směru na argumentaci odvolacího soudu, kterou použil v napadeném usnesení stran posouzení rozsahu svého přezkumu. V jeho rozhodnutí pak stěžovatelé spatřují prvotní pochybení. Domnívají se, že pokud byli nalézacím soudem prve obžaloby zproštěni a státní zástupkyně se odvolala jen do části bodů rozsudku, měla být věc s ohledem na zásadu totožnosti skutku považována za pravomocně skončenou. Pokud byla nyní věc v důsledku napadeného usnesení znovu v celém rozsahu projednávána soudem prvého stupně, představuje takový postup porušení principu ne bis in idem - tedy zákazu stíhat, soudit nebo trestat tutéž osobu pro tentýž skutek více než jednou.
5. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
7. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Takovým prostředkem se podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 207/05 ze dne 31. 5. 2005 (U 12/37 SbNU 747)]. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
8. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelé nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelů, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí obecného soudu s tím, že řízení před nimi bude probíhat dále. To znamená, že stěžovatelé budou moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňují nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebudou-li srozuměni s výsledkem řízení před obecnými soudy a budou mít za to, že jimi dojde k porušení jejich základních práv a svobod, mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16 anebo usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16).
9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj