ECLI:CZ:US:2017:2.US.3736.16.1
sp. zn. II. ÚS 3736/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Orgapol, akciová společnost, se sídlem Podolí 78, Podolí, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Pellicova 8a, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 30 Cdo 2007/2014-439, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 11. 11. 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jeho vydáním Nejvyšší soud porušil čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 28 Co 350/2013-393, a také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2012, č. j. 21 C 209/2006-351, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, zejména pak zpochybňuje i samotný způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, a spatřuje v něm porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť údajně mělo být odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelky, kdy tento zásah by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem se totiž "pouze" zrušila předchozí rozhodnutí obecných soudů s tím, že řízení před nimi bude probíhat dále. Z toho vyplývá, že stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které zčásti uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před obecnými soudy a bude mít za to, že jimi dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, či usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Námitku stěžovatelky, že v jejím případě je namístě postupovat podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost neodmítnout kvůli průtahům v řízení, které "již tak vykazuje nepřiměřenou délku", a jež se prohloubí právě v důsledku vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal v daném případě relevantní. Citované ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje výjimku z principu subsidiarity, vyjádřeného v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, se totiž vztahuje toliko na případy, kdy stěžovatel sice podal opravný procesní prostředek proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jímž mělo dojít k tvrzenému zásahu do jeho základních práv či svobod, nicméně o něm nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, protože řízení o něm je zatíženo značnými průtahy, z nichž stěžovateli vzniká či může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, což je však zjevně odlišná procesní situace, než která nastala v této věci.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o
Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj