ECLI:CZ:US:2020:1.US.2931.20.1
sp. zn. I. ÚS 2931/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1272/21, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 202/2020-13 ze dne 6. 8. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 4 Az 65/2019-28 ze dne 29. 4. 2020 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. OAM-858/ZA-ZA11-LE26-2019 ze dne 14. 11. 2019, jímž byla stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
3. Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděnou podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí odůvodnil následovně: Městský soud napadený rozsudek doručoval stěžovateli do vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Protože při doručování napadeného rozsudku nebyl stěžovatel na adrese uvedené v žalobě zastižen, byla zásilka dne 6. 5. 2020 uložena u provozovatele poštovních služeb a adresátovi byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl; přitom byl stěžovatel poučen, že nevyzvedne-li si zásilku ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se stěžovatel o uložení nedozvěděl. Protože si stěžovatel zásilku v uvedené lhůtě nevyzvedl, považuje se za den doručení pondělí 18. 5. 2020. Posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti bylo pondělí 1. 6. 2020; kasační stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 10. 7. 2020.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že uplatněním tzv. fikce doručením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces; tvrdí, že měl pro nevyzvednutí předmětné písemnosti závažný důvod, který nezavinil: opožděné předání údajů o změně adresy pro doručování ohlašovanou obecnímu či jinému úřadu (s ohledem na to, že je cizinec pobývající legálně na území ČR). Stěžovatel byl ke dni 11. 3. 2020 odstěhován do svého nového bydliště, nemohl proto vědět, že se zásilka nachází na jeho bývalé adrese (nadto šlo o panelový dům, kde stěžovatel nevlastnil vlastní poštovní schránku, pročež s výzvou mohlo manipulovat desítky obyvatel). Stěžovatel převzal předmětné rozhodnutí městského soudu osobně až dne 7. 7. 2020; před uplatněním tzv. fikce doručení mohl podle stěžovatele městský soud provést dotaz v příslušné evidenci cizinců, a to obzvláště proto, že je stěžovatel státním občanem Alžírska.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, který postrádá - vyjma obecného odkazu na článek Listiny - jakoukoli kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel toliko rozporuje závěr Nejvyššího správního soudu ohledně opožděnosti kasační stížnosti a důvodu uplatnění tzv. fikce doručení. Ústavní soud však k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 povolán není a k zásahu do činnosti obecných soudů může přistoupit jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. "Právo na projednání věci soudem", jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti právního prostředku nápravy. Právní úprava formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržovat při podání právního prostředku nápravy, směřuje k zajištění řádné správy soudnictví, a zejména k zachování právní jistoty, přičemž právě zásada právní jistoty jako jedna ze základních součástí principu právního státu požaduje zajištění účinného soudního prostředku umožňujícího každému domáhat se svých občanských práv (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, č. stížnosti 46129/99).
8. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí [viz bod 3] vyplývá, že Nejvyšší správní soud odmítl podanou kasační stížnost pro opožděnost zcela v souladu s citovanými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení. V postupu soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil včasnost podání stěžovatele, je ústavně konformní. Argumentace stěžovatele ohledně existence objektivních důvodů, pro které by se neměla uplatnit fikce doručení, ostatně nedosahuje ani standardům zákonným - není totiž rozhodné, že stěžovatel nebyl na doručovací adrese, kterou ve správní žalobě zastižen proto, že se na ní vůbec nezdržuje, nebo proto, že momentálně nebyl přítomen. Skutečnosti svědčící pro neúčinnost doručení musejí být věrohodně prokázány; obecné tvrzení stěžovatele o opožděnosti ohlášení změny adresy pro doručování není dostačující. Podle účinné právní úpravy je adresát v řízení povinen bez zbytečného odkladu soudu sdělit změny veškerých skutečností významných pro doručování (§46a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §42 odst. 5 soudního řádu správního); to vyplývá z obecně uznávané zásady vigilantibus iura scripta sunt (právo přeje bdělým) vyžadující od účastníků řízení pečlivé uvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv. Právě uvedené přitom platí stejně jak pro účastníky tuzemské, tak pro účastníky cizozemské. K argumentaci stěžovatele ohledně postupu městského soudu lze konečně uvést, že nutnost zjišťovat adresu pro doručování podle příslušné evidence cizinců v součinnosti s vedlejším účastníkem městský soud neměl, zvolil-li si stěžovatel v žalobě doručovací adresu jinou, neboť v takovém případě je tato adresa pro dané řízení adresou pro doručování. (viz §46a odst. 2 občanského soudního řádu).
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením byla porušena stěžovatelova ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu