ECLI:CZ:US:2020:1.US.3040.20.1
sp. zn. I. ÚS 3040/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Dopravního rozvojového střediska ČR a.s., se sídlem Na Kavčích horách 1103/4, 147 00 Praha 4, zastoupené Monikou Forejtovou, advokátkou se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1098/2020-171 ze dne 21. 7. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 324/2019-143 ze dne 12. 11. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 62/2018-122 ze dne 13. 5. 2019 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Spolu s tím se domáhá zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále též "o. s. ř.").
Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti přisouzení částky v celkové výši 7 034 416 Kč představující náhradu škody a nemajetkovou újmu, které jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 146/2007. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti a připojeném návrhu stěžovatelka uvedla, že protiústavnost §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu spatřuje v návaznosti na již existující judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012, v němž se Ústavní soud dle jejího názoru vyjádřil k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že je neurčitou či vágní právní normou a nepředstavuje ustanovení předvídatelné, čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu. Nepředvídatelnost dle jejího názoru tkví zejména ve formulaci použitého slovního obratu "předmět řízení" a lze ji též ilustrovat i na případech řešených v nedávných nálezech Ústavního soudu, na něž stěžovatelka příkladmo odkázala. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas se způsobem, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním v části týkající se náhrady škody, majíc za to, že v dovolání nastolila právní otázky naplňující alespoň jeden z předpokladů přípustnosti dovolání. V dalším stěžovatelka vyložila, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu v otázce náhrady nemajetkové újmy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve splněním jejích procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutím městského a obvodního soudu, jimiž nebylo vyhověno žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody, nepřípustná. V rozsahu, v němž směřuje proti týmž rozhodnutím ohledně náhrady nemajetkové újmy, je ústavní stížnost opožděná. Ve zbytku, tj. proti samotnému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pak Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou, ovšem posoudil ji jako zjevně neopodstatněnou. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatelka podala dovolání proti v záhlaví označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, které bylo Nejvyšším soudem v rozsahu týkajícím se náhrady škody odmítnuto pro nesplnění povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolací řízení tedy v tomto ohledu skončilo z formálních důvodů, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posoudit vlastní obsah dovolání. Stěžovatelka sice tento postoj dovolacího soudu rozporuje, nicméně z jí citovaných a předestřených otázek, které dle jejího mínění měly naplnit alespoň jeden z předpokladů přípustnosti dovolání, plyne, že se o právní otázky nejedná. Stěžovatelka totiž požadovala, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k existenci příčinné souvislosti mezi škodou žalobkyně představující "ušlé bezdůvodné obohacení" a nepřiměřeně dlouhým soudním řízením, způsobeným soudy. K tomu Ústavní soud podotýká, že zkoumání příčinné souvislosti je zásadně otázkou skutkovou, jejíž řešení vyžaduje zhodnocení okolností a skutečností, které jsou v každém souzeném případě jedinečné. Takovému posouzení však dovolací řízení otevřeno není. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pakliže v této části dovolání neshledal naplnění předpokladů jeho přípustnosti dle §237 o. s. ř. Nadto stěžovatelka označila dva předpoklady přípustnosti, které se navzájem vylučují, když tvrdila jak to, že soudy rozhodly v rozporu s dosavadní judikaturou, tak i to, že jí označená otázka vlastně nebyla v judikatuře dosud řešena. K tomu se sluší poznamenat, že všechny čtyři předpoklady přípustnosti dovolání předvídané ustanovením §237 o. s. ř. se vzájemně vylučují, a proto lze v dovolání vždy uplatnit jen jeden způsobilý předpoklad přípustnosti.
Z právě uvedeného je zřejmé, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost v této části proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu ani tehdy, odmítl-li dovolání v té části, v níž směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku obvodního soudu a jemu odpovídajícímu potvrzujícímu výroku městského soudu stran nemajetkové újmy. Ústavní soud v prvé řadě k navazujícímu návrhu na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uvádí, že návrhem na zrušení dotčeného zákonného ustanovení se již v minulosti opakovaně zabýval a vyjádřil se v tom směru, že smyslem výluky dovolání ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, je především nastavení hranice relativní závažnosti zásahu do práv účastníků řízení ve vazbě na specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2722/17 ze dne 19. 9. 2017, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Na tomto závěru Ústavní soud nadále setrvává. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (vyhlášený pod č. 147/2012 Sb.) není přiléhavý, poněvadž se dotýká problematiky dříve platného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v někdejším ustanovení §237 (a nikoli 238) odst. 1 písm. c) o. s. ř., v němž však otázka hranice dovolání vyjádřená hodnotou peněžitého plnění, které bylo předmětem řízení, nebyla zakotvena (šlo o posuzování zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže dovolání nepřicházelo v úvahu podle předchozích písmen téhož paragrafu).
Jakkoli je pravdou, že stěžovatelce se v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze dostalo toliko obecného poučení o přípustnosti dovolání, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že v poučení nelze předjímat všechny možné varianty podání dovolání a že žalobce jako dovolatel je v dovolacím řízení zastoupen advokátem, který je kvalifikovaný k tomu, aby posoudil, zda byly žalobou uplatněny nároky se samostatným skutkovým základem a jak o nich bylo rozhodnuto (srov. bod 12 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 834/16 ze dne 29. 8. 2017). Odtud plyne, že stěžovatelce v daném případě nesvědčí dobrodiní v podobě zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i proti napadeným rozsudkům nižších soudů, které Ústavní soud činí v některých případech nesprávného poučení, jež se stěžovateli dostalo v rozhodnutí odvolacího soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a dílem dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděně podaný. Akcesorický návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sdílí osud ústavní stížnosti, pročež byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu