ECLI:CZ:US:2020:1.US.3078.20.1
sp. zn. I. ÚS 3078/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Jiřího Rema, zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1082/2020-251 ze dne 29. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Dalibora Vaigerta, advokáta se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se jako žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 35 C 100/2014 proti vedlejšímu účastníku neúspěšně domáhal zaplacení 560 837,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu advokacie (zastupování stěžovatele vedlejším účastníkem v jiném soudním řízení mělo zapříčinit jeho procesní neúspěch). Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") č. j. 44 Co 649/2017-227 ze dne 18. 9. 2019, kterým odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé a potvrdil k odvolání stěžovatele zamítavý rozsudek nalézacího soudu, odmítl částečně pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), částečně jako nepřípustné.
2. V řízení před Ústavním soudem se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které mu mělo být způsobeno formalistickým postupem dovolacího soudu. Stěžovatel v dovolání formuloval poměrně konkrétní právní otázku týkající se povinností advokáta, alternativně proto z procesní opatrnosti odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu, formulující povinnosti advokáta v obecnějším duchu, s nímž rozhodnutí odvolacího soudu (kromě toho, že byla nesprávně posouzena dosud neřešená otázka) rovněž nebylo v souladu. Nezabýval-li se Nejvyšší soud žádnou z vymezených alternativ a neprojednal-li bezvadné dovolání meritorně, zjevně stěžovateli upřel právo na přístup k soudu a soudní ochranu.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
4. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [viz plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V citovaném stanovisku Ústavní soud přijal mimo jiné závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, který uvedl, že předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. k jedné právní otázce nelze vymezit alternativně, neboť jednotlivé možnosti se vzájemně vylučují. Dovolatel nemůže úspěšně tvrdit, že jím formulovaná právní otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu řešena, a současně přípustnost dovolání vymezit tvrzením, že v téže právní otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud tak podle svého odůvodnění nenalezl v dovolání stěžovatele dvě různé právní otázky s dvěma různými předpoklady přípustnosti, jak stěžovatel naznačuje v ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání a dospěl k závěru, že posouzení Nejvyššího soudu mu plně koresponduje; z uvedeného podání stěžovatele je patrna stěží alespoň jedna obecně formulovaná právní otázka, z převážné části představuje dovolání jen polemiku se zjištěným skutkovým stavem a na něj navazujícím právním posouzením věci odvolacím soudem. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu, vycházející nadto z vlastního náhledu skutkového stavu, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje.
7. Přes uvedené vady dovolací soud nicméně vypořádal odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 121/2010 ze dne 14. 7. 2011, jehož závěry neměl odvolací soud podle přesvědčení stěžovatele respektovat, a v tomto ohledu vyhodnotil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť odvolací soud se od praxe dovolacího soudu neodchýlil. Není proto pravda, že by se dovolací soud žádnou ze stěžovatelem vymezených alternativ nezabýval a odepřel mu tak přístup k soudu. Závěr o nepřípustnosti dovolání (jenž je výsledkem předběžného, tzv. quasimeritorního posouzení věci), odůvodněný podle Ústavního soudu přiléhavým a srozumitelným způsobem (viz s. 2-3 napadeného rozhodnutí), nezpůsobuje odepření práva na přístup k soudu, neboť čl. 36 odst. 1 nezaručuje jednotlivci právo na meritorní projednání věci dovolacím soudem bez dalšího; z legitimních, výše popsaných důvodů je přístup k dovolacímu soudu záměrně vázán na splnění přísných formálních požadavků, na něž zdaleka ne každý případ je schopen dosáhnout. Ani bezvadně formulované dovolání tak dovolateli nezaručuje, že se jeho věcí bude Nejvyšší soud zabývat meritorně, neboť je nutné překonat ještě další zákonný "filtr", který představuje právě kategorie přípustnosti dovolání. Tu se však stěžovateli naplnit nepodařilo, i kdyby jeho podání bylo celkově hodnoceno jako bezvadné.
8. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci bez dalšího ani právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V projednávané věci nebylo stěžovateli právo na soudní ochranu (v žádném z jeho aspektů) ani jiné základní právo upřeno, postupu Nejvyššího soudu není co vytknout.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu