ECLI:CZ:US:2020:1.US.31.20.1
sp. zn. I. ÚS 31/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky Ještědská stavební společnost spol. s r. o., se sídlem Selská 517, Liberec, IČ: 18382550, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 44/2019 ze dne 20. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 6. 1. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu, majíc za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 53 T 10/2019-1807 ze dne 10. 10. 2019 rozhodl, že podle §188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se označená trestní věc, ve které byla podána obžaloba státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, vrací státnímu zástupci k došetření. Krajský soud dospěl k závěru, že objasnění základních skutkových okolností, které odůvodňují postavení obžalovaných (mezi nimi i stěžovatelku) před soud, se opírá o důkazní prostředky opatřené v rozporu s trestním řádem. Konkrétně se jednalo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonu odděleně stíhaného obviněného, který nebylo možno použít, neboť příslušný příkaz k odposlechu podle názoru soudu postrádal základní náležitosti vyžadované zákonem.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce instanční stížnost, na jejímž podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením sp. zn. 4 To 44/2019 ze dne 20. 11. 2019 usnesení krajského soudu podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stížnostní soud oproti krajskému soudu vyslovil názor, že vytýkaný formální nedostatek příkazu k odposlechu není takové povahy, aby měl za následek procesní nepoužitelnost předmětných odposlechů.
Stěžovatelka s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí. V ústavní stížnosti dovozuje, že pro charakter vad přípravného řízení danou trestní věc v hlavním líčení projednat nelze. Stěžovatelka s odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu zejména namítá, že ve věci vydaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nesplňuje zákonné náležitosti do té míry, že jsou pořízené odposlechy procesně nepoužitelné.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V nyní předložené věci přitom pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu usnesení vrchního soudu, kterým bylo krajskému soudu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Proti takovému rozhodnutí není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1725/16 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 624/17 ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3396/17 ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 800/18 ze dne 13. 3. 2018 aj., dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí, na adrese http://nalus.usoud.cz), neboť řízení ve věci samé nadále pokračuje, tudíž není splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovatelce právní řád k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka si je výše uvedené skutečnosti sama vědoma, navzdory tomu trvá na projednání podaného stížnostního návrhu. Poukazuje na to, že s ohledem na závaznost právního názoru vysloveného v napadeném usnesení vrchního soudu se dá očekávat nařízení hlavního líčení, v rámci něhož budou prováděny k důkazu protiústavní odposlechy. Již vedení samotného řízení je dle stěžovatelky způsobilé nenapravitelně zasáhnout do její činnosti a reputace. Odstranění "závadného stavu", nastoleného usnesením vrchního soudu, navíc z jejího pohledu bude možné až po vyčerpání všech opravných prostředků v řízení, tj. v řádu několika let. Stěžovatelka se proto domnívá, že je nezbytné, aby se jí ochrany práv dostalo již v této fázi řízení.
Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky neztotožňuje. Je na místě zmínit, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu se závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, totiž nezakládá ani "uzavřenost" identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/18 ze dne 26. 6. 2018 a mnoho dalších).
Ústavní soud dále posoudil, zda není ve věci možné aplikovat §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého Ústavní soud přijetí stížnosti neodmítne, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a předložený návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Pro úplnost Ústavní soud ještě dodává, že totožný postup zvolil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3/20 ze dne 10. 1. 2020, které bylo vydáno ve věci podobně koncipované ústavní stížnosti, uplatněné spoluobžalovaným stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj