ECLI:CZ:US:2020:1.US.3121.20.1
sp. zn. I. ÚS 3121/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti H. Š., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. KZT 785/2020-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha 1, SKPV, odb. hosp. kriminality, vydal dne 13. 2. 2020 usnesení č. j. KRPA-203505-33/TČ-2019-001193-6-MŠ, kterým podle ustanovení §159a odst. 3 tr. ř. za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. odložil věc podezření ze zločinu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. z. spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. z. , kterého se měli dopustit J. D. a J. Š., a to ve vztahu k zesnulému bratru stěžovatelky M. B. Ke stížnosti stěžovatelky rozhodoval ve věci státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, který svým usnesením ze dne 17. 4. 2020, č. j. 1 ZN 2530/2019, rozhodl tak, že se stížnost stěžovatelky zamítá, protože není důvodná.
Stěžovatelka se poté domáhala u Městského státního zastupitelství v Praze výkonu dohledu nad postupem dozorového státního zástupce. Její podnět však byl ústavní stížností napadeným vyrozuměním odložen jako nedůvodný. Stěžovatelka je toho názoru, že postup orgánů činných v trestním řízení je rozporný se základními právy, jež jsou garantována Listinou základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného vyrozumění a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu na základě obecné ústavní stížnosti zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že je v prvé řadě na uvážení orgánů činných v trestním řízení, zda shledají předpoklady pro zahájení trestního stíhání proti určitým osobám. Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, ovšem zároveň uvedl, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
V posuzované věci navíc stěžovatelce jakožto poškozené nevzniklo právo na účinné vyšetřování, neboť se nejednalo o trestný čin zasahující do její fyzické integrity, ani jinak zvlášť intenzivním způsobem porušující její důstojnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18). S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která právo na účinné vyšetřování zpravidla dovozuje pouze ve vztahu k čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, vychází Ústavní soud z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, tedy v případech, kdy poškozenému byla tvrzenou trestnou činností způsobena intenzivní újma s přetrvávajícími důsledky (typicky poškození života a zdraví) při splnění dalších kritérií (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3390/18), resp. jde o trestné činy, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život či porušením zákazu mučení či jiného ponižujícího a nelidského zacházení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3436/14), jako je např. obchodování s lidmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 či usnesení sp. zn. II. ÚS 442/19). V případě stěžovatelky, která je sestrou poškozeného, tato kritéria naplněna nejsou.
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavní soud jen stručně konstatuje, že orgány činné v trestním řízení řádně a racionálně odůvodnily rozhodnutí o odložení věci a nestíhání podezřelých. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného vyrozumění, z něhož vyplývají důvody, pro které orgány činné v trestním řízení ve stíhání podezřelých nepokračovaly; v podrobnostech lze odkázat na str. 3 a 4 napadeného vyrozumění.
Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu