ECLI:CZ:US:2020:1.US.3131.19.3
sp. zn. I. ÚS 3131/19
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Praha 8, Ke Stírce 490/57, proti platebním rozkazům Okresního soudu Plzeň-město č. j. 61 Ro 2822/2005-5 ze dne 15. 11. 2005 a č. j. 61 Ro 2528/2006-5 ze dne 12. 9. 2006, takto:
I. Platebními rozkazy Okresního soudu Plzeň-město č. j. 61 Ro 2822/2005-5 ze dne 15. 11. 2005 a č. j. 61 Ro 2528/2006-5 ze dne 12. 9. 2006 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, právo být přítomen projednání své věci podle čl. 38 odst. 2 a právo na zvláštní ochranu podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
II. Platební rozkazy Okresního soudu Plzeň-město č. j. 61 Ro 2822/2005-5 ze dne 15. 11. 2005 a č. j. 61 Ro 2528/2006-5 ze dne 12. 9. 2006 se zrušují.
Odůvodnění:
I
1. Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 2 Ústavy, ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb., (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město. S ústavní stížností stěžovatelka spojila také návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrhu bylo vyhověno usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 a vykonatelnost napadených rozhodnutí byla odložena do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že dotčené pohledávky vznikly v roce 2005 a 2006, kdy stěžovatelka ve věku 7-8 let sama cestovala prostředkem městské hromadné dopravy v Plzni a na výzvu kontrolního orgánu se nevykázala platným jízdním dokladem. Podle přepravního řádu jí tak v obou případech vznikla povinnost zaplatit cenu jízdného a přirážku. V záhlaví uvedenými platebními rozkazy okresní soud uložil tehdy nezletilé žalované stěžovatelce, aby zaplatila žalobci pohledávku vždy ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 6 166,50 Kč, nebo aby podala proti platebnímu rozkazu do 15 dnů od jeho doručení odpor. Platební rozkazy byly doručeny matce nezletilé, odpor nebyl (v obou případech) podán, a platební rozkazy tak nabyly právní moci (č. j. 61 Ro 2822/2005-5 dne 20. 12. 2005 a č. j. 61 Ro 2528/2006 dne 8. 11. 2006).
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 99 P 409/2005 vyplynulo, že stěžovatelka a její čtyři sourozenci byli rozsudkem okresního soudu z května 2005 svěřeni do výchovy matky a otci byla stanovena povinnost přispívat na jejich výživu. V červnu 2005 okresní soud stanovil nad výchovou nezletilých dohled, v květnu 2008 vydal předběžné opatření, na jehož základě byla stěžovatelka a její tři nezletilí sourozenci předáni do péče dětského diagnostického ústavu, rozsudkem téhož soudu z července 2008 u nich byla nařízena ústavní výchova.
II
4. K otázce přijatelnosti a přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že i rozhodnutí v bagatelní věci je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, v jejím případě zejména proto, že souvisí s otázkou zastupování nezletilého v soudním řízení zákonným zástupcem v situaci, kdy mezi jejich zájmy může existovat rozpor. S odkazem na nálezy Ústavního soudu rozvedla, proč odpor či žaloba pro zmatečnost nepředstavují v jejím případě efektivní prostředky nápravy pro odstranění namítaných pochybení a zásahů do jejích ústavně zaručených práv. O existenci dluhu se dozvěděla dne 1. 8. 2019 nahlédnutím do spisů okresního soudu poté, co zjistila, že je proti ní vedena exekuce.
5. Ve věci samé stěžovatelka argumentovala tvrzením, že jí v předmětném soudním řízení nebyla poskytnuta řádná ochrana, neboť nebyla plně procesně způsobilá a matka jako její zákonný zástupce, které byly doručeny platební rozkazy, ji zastupovala jen formálně a zájmy své nezletilé dcery nikterak nehájila. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že její zájmy a zájmy matky byly ve střetu, neboť rodiče jí nedávali peníze na jízdné a tím dopustili, aby jí vznikl dluh, kterému ani následně nedokázali zabránit. Vzhledem k velmi nízkému věku stěžovatelky se soud neměl spokojit s doručením zákonnému zástupci a s ohledem na ochranu dítěte měl přistoupit k ustanovení opatrovníka.
6. Tvrzené porušení Úmluvy a práva na zvláštní ochranu zaručenou dětem podle čl. 32 odst. 1 Listiny stěžovatelka odůvodnila poukazem na finanční odpovědnost rodičů za dítě s tím, že nelze zatížit nezletilého, který nemá vlastní majetek, dluhem a jeho nezaplacení v důsledku nedostatečné péče ze strany rodičů přikládat k jeho tíži.
7. Stěžovatelka dále poukázala i na neúměrně vysokou výši náhrady nákladů řízení. Žalobce vymáhal pohledávku tzv. formulářovou žalobou, přičemž se nechal zastoupit advokátem, čímž dluh stěžovatelky několikanásobně narostl. Vynaložené náklady na zastoupení advokátem však podle stěžovatelky nelze v dané situaci považovat za potřebné k účelnému uplatňování a bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
8. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy jsou účastníkům, vedlejším účastníkům i Ústavnímu soudu známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
III
9. Okresní soud Plzeň-město ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že postupoval zcela v souladu s praxí zavedenou v té době, přičemž nebyly pochybnosti, že dítě zastupuje jeho zákonný zástupce s tím, že doručením listiny zákonnému zástupci byl splněn řádný procesní postup a nastávají všechny účinky rozhodnutí s řádným doručením spojené. Je si vědom judikaturního vývoje v rozhodovací praxi Ústavního soudu a očekává, že ústavní stížnosti bude vyhověno.
10. Vedlejší účastník PJ TRADE, s. r. o., se k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se současně svého postavení v tomto řízení vzdal (což vyplývá z §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu).
11. Uvedené vyjádření nezasílal Ústavní soud k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
IV
12. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti.
13. K otázce zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti ve vazbě na právní účinky doručení osobě, která měla nezletilého stěžovatele zastupovat v soudním řízení, se může jevit sporným, zda toto zastoupení je možné považovat z hlediska zájmu nezletilého za řádné. K tomu se Ústavní soud vyjádřil tak, že v takovém případě je za doručení ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu třeba považovat až okamžik, kdy se stěžovatel poprvé dozvěděl nebo mohl dozvědět o dotčeném rozhodnutí, a od kterého tak měl reálnou možnost uvedený právní prostředek využít [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285)]. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat tvrzení stěžovatelky, že se s napadenými rozhodnutími seznámila až dne 1. 8. 2019, a ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2019 považuje za podanou ve lhůtě stanovené zákonem.
14. Pokud jde o možnost podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nedostatku řádného zastoupení stěžovatelky v řízení před okresním soudem, Ústavní soud uvádí, že v posuzované věci tříletá objektivní lhůta k jejímu podání uplynula dříve, než se stěžovatelka o pravomocných platebních rozkazech vůbec dozvěděla. Poté již žádný efektivní procesní prostředek k ochraně svých práv, jehož vyčerpáním by bylo podmíněno podání ústavní stížnosti, již k dispozici neměla [srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 250/83 SbNU 895)]. Takovým prostředkem nemohla být ani žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř., neboť citované ustanovení v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2012, umožňovalo napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo usnesení odvolacího soudu, nikoli tedy i pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř. nepřípustné; tato možnost byla do uvedeného ustanovení doplněna až novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013 [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017 (N 94/85 SbNU 593)].
15. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojených spisů a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
V
17. Ústavní soud předesílá, že podobnými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky v podstatě se shodnou argumentací se již zabýval, přičemž od závěrů uvedených v přijatých nálezech sp. zn. II. ÚS 3134/19 ze dne 12. 11. 2019 (N 189/97 SbNU 59), sp. zn. II. ÚS 3133/19 ze dne 14. 11. 2019 (N 191/97 SbNU 73) a sp. zn. I. ÚS 3135/19 ze dne 20. 11. 2019 (N 196/97 SbNU 109) nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.
18. Ústavní soud se otázkou řádného posouzení způsobilosti nezletilého k právnímu jednání při jízdě veřejnou dopravou bez platného jízdního dokladu, ochranou jeho zájmů před závazky, jakož i náhradou nákladů řízení a odměnou advokáta u tzv. formulářových žalob ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval [např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017 (N 29/84 SbNU 349), sp. zn. II. ÚS 3814/17 ze dne 17. 4. 2019 (N 64/93 SbNU 295), sp. zn. III. ÚS 3055/16]. Tato nálezová judikatura, jíž je Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán, se týká zejména dluhu nezletilých cestujících bez platného jízdního dokladu hromadnou dopravou, kdy tyto děti nejsou v navazujícím řízení před soudem o zaplacení dluhu na jízdném (případně pokuty a dalšího příslušenství) řádně zastoupeny, resp. jejich zastoupení je ryze formální. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1775/14 Ústavní soud vyložil, že soudy jsou povinny posoudit, zda je nezletilý způsobilý uzavřít smlouvu o přepravě osob, a pokud dospějí ke kladnému závěru, musí se zabývat tím, zda zavinil i porušení povinnosti zaplatit stanovené jízdné a zda si mohl být vědom důsledků spojených s jeho nezaplacením.
19. V posuzované věci okresní soud rozhodl ve zkráceném řízení platebními rozkazy a zárukami řádného a efektivního zastoupení nezletilé matkou jako její zákonnou zástupkyní se tak nezabýval. Okresnímu soudu však z jeho úřední činnosti mohlo, resp. mělo být známo, že matka nezletilé zanedbává výchovu dětí svěřených jí do péče, neboť soudní řízení se konalo v době, kdy u téhož soudu již probíhalo opatrovnické řízení, ve kterém krátce před vydáním platebních rozkazů bylo rozhodnuto o zahájení řízení o nařízení dohledu nad stěžovatelkou a jejími sourozenci. Všechny okolnosti ohledně výchovy nezletilé a jejích sourozenců tak nasvědčovaly tomu, že v probíhajícím civilním řízení nebude nezletilé poskytována dostatečná ochrana, neboť existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti matky řádně hájit v soudním řízení její práva a jednat v souladu s jejími zájmy [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 98/81 SbNU 591)].
20. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy přitom platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Obdobné vyplývá z čl. 32 odst. 1 Listiny, zaručujícího zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Je-li tedy účastníkem soudního řízení dítě, je povinností státu poskytnout mu náležitou ochranu, neboť zpravidla není schopno plně porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli. V tomto smyslu měl okresní soud přistupovat k interpretaci a aplikaci relevantní právní úpravy rozkazního řízení vedeného vůči nezletilé, neboť podstatu a smysl institucionální záruky zájmu a zvláštní ochrany dětí je třeba zachovat, a nikoliv ji zákonnou právní úpravou zcela vyprázdnit.
21. Zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem totiž nemusí být za všech okolností (z hlediska zájmu nezletilého) zastoupením řádným. Pokud zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, pak jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Povinností soudu v takové situaci proto je vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3655/16 ze dne 6. 3. 2017 (N 39/84 SbNU 451), II. ÚS 3814/17 a III. ÚS 3055/16].
22. Postupem okresního soudu, který nezkoumal schopnost matky řádně hájit zájmy nezletilé a nezabýval se podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení, tak došlo k tomu, že zájmy nezletilé v soudním řízení nikdo nehájil, v důsledku čehož byla zatížena dluhem, jehož bagatelní výše se v průběhu let natolik navýšila, že celkově vymáhanou finanční sumu již takto označit nelze.
23. K námitce stěžovatelky týkající se výše nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že k přiměřenosti výše nákladů řízení v případě tzv. formulářových žalob ve své předchozí judikatuře jednak uvedl, že soudy by měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)] a jednak vyložil, jak zejména v bagatelních věcech rozhodovat v souladu s kautelami ústavnosti o účelnosti vynaložených nákladů řízení [nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].
24. Závěry přijaté v citovaných nálezech jsou plně uplatnitelné i v posuzované věci, kdy okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, která několikanásobně převyšuje výši žalované částky, pouze s ohledem na úspěch žalující strany ve věci, bez zřetele k účelně a proporcionálně vynaloženým nákladům řízení. Okresnímu soudu nelze vytknout, že z citovaných nálezů nevycházel, neboť platební rozkazy vydal v letech 2005 a 2006, lze však připomenout, že právní názory v nálezech vyslovené jsou založeny na obecných principech plynoucích z ústavního pořádku, a to především z práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemají tak povahu pravidel, která by vyžadovala zohlednit časovou působnost jako v případě nálezů zrušujících normativní právní akty, a proto se vztahují i na řízení vedená před vydáním těchto nálezů [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1705/15 a další ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)].
25. Ústavní soud uzavírá, že vydáním napadených platebních rozkazů byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 větou druhou, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a byl porušen čl. 3 Úmluvy.
26. Ústavní soud dodává, že zrušením napadených platebních rozkazů nepředjímá výsledek dalšího řízení před okresním soudem, ale umožňuje nové projednání věci v řízení, v němž budou respektována základní práva stěžovatelky a zohledněna její argumentace opírající se o judikatorní závěry Ústavního soudu vztahující se nejen k věci samé, ale také k přiměřenosti výše nákladů řízení.
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.