ECLI:CZ:US:2020:1.US.3143.19.1
sp. zn. I. ÚS 3143/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kutheila, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 47/2019-36 ze dne 25. 7. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 148/2016-112 ze dne 25. 1. 2019 a opatření obecné povahy hlavního města Prahy č. 37/2013, které bylo schváleno usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy dne 19. 9. 2013, v části Z 2750/00 a v Příloze č. 2 opatření obecné povahy (dále "změna Z 2750/00"), a to v rozsahu změn veřejně prospěšné stavby pojmenované Retenční nádrž a dešťová usazovací voda (DUN) Dobrá voda s kódovým označením VPS 79/TY/31 (k. ú. Křeslice) a VPS 79/TY/40 (k. ú. Petrovice), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a opatření obecné povahy hl. m. Prahy s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatel se svým návrhem u Městského soudu v Praze domáhal zrušení výše označeného opatření obecné povahy hl. m. Prahy, a to v rozsahu změn veřejně prospěšné stavby pojmenované Retenční nádrž a dešťová usazovací voda (DUN) Dobrá voda s kódovým označením VPS 79/TY/31 (k. ú. Křeslice) a VPS 79/TY/40 (k. ú. Petrovice). Změna Z 2750/00 spočívala mj. v rozšíření veřejně prospěšné stavby - retenční nádrže Dobrá voda, která se zčásti nachází na pozemcích stěžovatele; rozšíření provedené změnou Z 2750/00 se však pozemků stěžovatele přímo nedotklo. Městský soud v Praze po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu stěžovatelovu žalobu rubrikovaným rozsudkem ze dne 25. 1. 2019 zamítl. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí pak byla následně rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména to, že orgány veřejné moci daly přednost naprosto neodůvodněnému a zřejmě i neexistujícímu veřejnému zájmu před ochranou vlastnického práva stěžovatele. Správní soudy tak stěžovateli neposkytly náležitou ochranu jeho práv, když se odmítly zabývat jeho námitkou, že předmětná stavba není veřejně prospěšnou, resp. její prohlášení za takovou stavbu je v rozporu se zákonem. Soudy postupovaly formalisticky a sofistikovaným způsobem odůvodňovaly zjevnou nespravedlnost - tímto postupem pak bylo porušeno nejen jeho vlastnické právo a právo na soudní ochranu, ale také jeho právo na příznivé životní prostředí.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí správních soudů a opatření obecné povahy zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že nemá pravomoc přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva. Naopak, jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti omezena na ochranu ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]: není proto oprávněn provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Ústavní soud proto zjišťoval obsah napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího správního soudu s ohledem na výše zmíněnou ochranu ústavnosti a neshledal v nich pochybení odůvodňující jeho zásah.
Ústavní soud uvádí, že jak městský soud, tak poté i Nejvyšší správní soud při svém rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, resp. o kasační stížnosti, a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel ve své - v pořadí druhé - kasační stížnosti uplatnil; včetně tvrzeného zásahu do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo, neboť závěry správních soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Co se týče ústavní stížností napadaného opatření obecné povahy hlavního města Prahy, Ústavní soud se přidržel závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. III. ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 11/56 SbNU 105) s tím, že specifický charakter opatření obecné povahy a jeho přezkum ve správním soudnictví vylučují, aby ústavní stížnost mohla být efektivně podána přímo proti tomuto opatření
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu